20. července - slavnost

Prorok Eliáš se v Písmu jeví jako muž Boží, který žije stále v Boží přítomnosti a bojuje horlivě za úctu k jedinému, pravému Bohu. Hájí jeho práva ve slavném zápase na hoře Karmel a zakusí pak důvěrné setkání s živým Bohem na hoře Choreb. On inspiroval karmelitánský řád při jeho založení a proniká celou jeho historii tak, že může být právem nazýván duchovním zakladatelem řádu.

Ze spisu „Kniha prvních mnichů"

(Příklad Eliášův)

Eliáš jednal „podle slova Hospodinova" (1 Král 17,5). Odešel ze své země a ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu na poušť, protože Bůh s ním zamýšlel něco lepšího. Chtěl, aby byl vytržen ze smrti k dokonalejšímu životu. Národ izraelský, nedávno svedený králem Achabem, se klaněl Baalovi jako dárci deště a úrody i všech ostatních dober. Neuvědomil si, že to vše pochází od pravého Boha Izraele, a ne od Baala. Tak si Hospodin stěžuje skrze proroka: „Neuznal, že já jsem mu dal obilí, víno i olej, a zahrnul jej stříbrem a zlatem, z nichž udělali Baala" (srv. Oz 2,10). Proto chtěl Eliáš králi Achabovi i izraelskému národu ukázat, že on ctí pravého Boha a že Baal, jehož úctu král zavedl na podnět královny, je falešný bůh. Předpověděl jim od Hospodina, že ať budou sebevíce vzývat Baala, nebude jim moci dát déšť, a že rosa ani déšť nespadne na zem po všechna léta, pokud o to Eliáš nepoprosí Boha Izraele. Protože pro nedostatek deště nastal v izraelském království veliký hlad, hledal král Eliáše, aby ho usmrtil. Ale Eliáš, dříve než ho král hledal, jednal „podle Hospodinova slova" (1 Král 17,5). Aby ho král nenašel, „odešel ze své země a ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu" (srv. Gn 12,1) na poušť a opustil světské bohatství nejen duchovně, nýbrž i skutkem. To proto, aby mu domácí starosti nebo statky či pozemský majetek nepřekážely v dosažení dokonalosti, kterou od něho Bůh požadoval.
Dále se praví: „Živ je Hospodin zástupů, před jehož tváří stojím" (1 Král 17,1). Právem si zasloužil stát před božskou velebností, protože dospěl k takovému vrcholu dokonalosti, že ho žádný člověk narozený ze ženy dokonalostí nepředčil. Přestože Spasitel řekl, že „mezi zrozenými ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel" (Mt 11,11), přece anděl Gabriel jasně svědčí, že se Eliáš Janovi vyrovná, když praví Zachariášovi, že Jan předejde Krista „v duchu a moci Eliášově" (Lk 1,17). Protože Eliášovo srdce planulo na poušti vnitřním žárem lásky a rozněcovalo oheň božské lásky rozjímáním, často zakoušelo nevýslovnou slávu Boží a spočívalo v proudu božského blaha, jímž Bůh napájí ty, kdo ho milují, jak praví prorok: „Napájíš je proudem svého blaha" (Žl 36,9). Ačkoli se Eliáš ustavičně snažil prodlévat v nazírání tohoto nevýslovného blaha, přece mu porušitelné tělo nedovolovalo setrvávat v něm stále. Když se probral z vytržení mysli, hned se v srdci tiše radoval vzpomínkou na slast, kterou zakusil, hned zase sténal hladovou touhou po další sladkosti.
Dále se praví: „Havrani mu nosili chléb a maso ráno a chléb a maso večer" (1 Král 17,6). Těmito pokrmy Eliáš posiloval vysílené tělo, ale jen tolik, aby nezemdlel. Bůh mu po havranech posílal chléb a maso a předpověděl mu, než šel k potoku Kerit: „Havranům poručím, aby tě tam živili" (1 Král 17,4). Proto Eliáš, pokud dlel u potoka Kerit, důvěřoval v Hospodina a svěřoval péči o živobytí Bohu, „který se o něho staral" (srv. 1 Petr 5,7). Bůh mu dal všechno potřebné k tomuto životu, protože Eliáš „hledal nejprve Boží království a jeho spravedlnost" (srv. Mt 6,33). Při myšlence, že se pro křehkost těla odchyloval od tajemného zakoušení Boha, „vyléval před ním svou duši" (srv. Žl 42,5); neboť se pokorným vyznáním hříchů a zbožnou modlitbou s častým nářkem obracel k Bohu.
Dále se praví: „A z potoka pil" (1 Král 17,6), to je z vody potoka. Zdržoval se vína, aby se jeho duch povznesl k oné spasitelné moudrosti, o níž je psáno: „Rozvodněným potokem je pramen moudrosti" (srv. Př 18,4). Tak opět uchvácen v duchu pronikal Eliáš „na místo skvostného stánku, do domu Božího" (Žl 42,5; Vulg.). Sytil se hojností jeho darů a napájel se proudem jeho blaha.

(lib. I, c. IX., in Analecta Ordinis Carmelitarum, 3 [1914-16], 365-367)

Modlitba

Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi svému svatému proroku Eliášovi, našemu otci, dopřál milost žít před tvou tváří a horlit pro tvou slávu. Dej nám, svým služebníkům, abychom vždy hledali tvou tvář a stali se svědky tvé lásky. Skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: 1 Král 19,1-9a.11-14a
Žalm: 16(15) 1-2.5-6.8-9.10-11     Odp.: 8a
Druhé čtení: 1 Petr 1,8-12
Evangelium: Lk 9,28b-36

Související texty

Eliáš (IX. stol. př. Kr.)