Michael od sv. Augustina (1622–1684)
Když duše mlčí, může snáze naslouchat Božímu hlasu. Neboť podobně jako v noci, kdy všechno odpočívá a nic neruší, lze snáze zachytit různé zvuky a ozvěna v horách je lépe slyšet navečer, i Boží volání a ozvěna Božího hlasu jsou snáze zachytitelné ve ztišené duši...
Nic se Božímu Duchu nelíbí tolik, jako když nalezne takovou ozvěnu, takovou odezvu svých božských vnuknutí, která se projevuje skutky. Po takové odezvě toužil Ženich, když říkal nevěstě: »Dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas!« (Pís 2,14). Milovaný netoužil slyšet žádný jiný hlas než odpověď skutků na svá vnuknutí... Po této ozvěně touží Ženich, z této odezvy se chce těšit...
Když je z nějakého místa v horách dobře slyšet ozvěna, třeba dvojitá nebo trojitá, přicházejí mnozí a těší se z toho. Hlasitě volají různými, měnícími se hlasy a z ozvěny se radují; i hudebníci přicházejí se svými nástroji; trumpetisté se svými trubkami hrají půvabné melodie a mají velkou radost z ozvěny, která jakoby odpovídá na jejich hudbu a na jejich hru. Totéž se duchovně děje i ve věrné duši, která se stala horou dokonalosti a půvabu; přijímá hlas Milovaného a odpovídá na něj nádhernou ozvěnou, ano dvojitou odezvou, neboť okamžitě a horlivě koná, čemu ji v nitru učí Duch svatý.
Kdo přilne k Bohu, bude s ním jeden duch (1 Kor 6,17). Tohoto přilnutí člověk dosáhne skrze chudobu ducha, neboť ona oprošťuje duši od všech tvorů. A protože duše musí nutně spočívat buď v Bohu nebo ve tvorech, je v tomto stavu oproštění od tvorů nutně obrácena k Bohu. A poněvadž v této chudobě neexistuje žádný zprostředkující činitel mezi ní a Bohem, dochází ke sjednocení podstat a duše se stává jedním duchem s Bohem... Když se jedna vrstva vzduchu bezprostředně dotýká jiné, smísí se a stávají se jedním vzduchem; totéž se děje s duší, která je duchem, když bezprostředně spočívá v Bohu, který je rovněž duch: duše se stává jedním duchem s Bohem.
Když v moři leží nádoba naplněná vodou a rozbije se, sjednotí se voda z nádoby s vodou moře a zároveň se v ní ztratí. Tak je to i s duší: dokud je ještě plná sebelásky a náruživé touhy po tvorech, pluje sice v nezměrném moři božského bytí, nicméně ne bezprostředně, ale odděleně; pouze chudoba ducha odnímá, co je zprostředkujícím činitelem mezi Bohem a duší; touto cestou je duše »pohlcena« a stává se jedno s Bohem... Této chudoby ducha dosáhla nevěsta z Písně písní, když říká: »Svlékla jsem šaty, mám je zas oblékat?« (Pís 5,3). Všechny stvořené věci jsou jako šaty, které duše milující Boha musí svléci, když se chce v lásce sjednotit s božským Ženichem.
Vybráno z knihy: Tanz der göttlichen Liebe
Vydala: Elisabeth Hense, T.OCarm.
Vyšlo v nakladatelství: Herder, 1991
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, OCarm.