KARMEL

P. John Malley, O.Carm.

redemptusPo téměř čtyřech letech důkladných příprav zahájil papež Jan XXIII. dne 11. října 1962 Druhý vatikánský koncil. Ve svém pozitivním a optimistickém projevu osmdesátiletý papež jemně plísnil zákonictví v církvi a mluvil o tom, že svět potřebuje Boží lék milosrdenství a lásky, a ne kriticismus a odsuzování. Necelých devět měsíců před svou smrtí papež Jan XXIII. udal pastoraci tón, který ovlivňoval koncil v dalších čtyřech letech.

Během třetího zasedání, které začalo v září 1964, koncil vydal mistrovský a klíčový dokument o Církvi Lumen gentium. Ukázal v něm široký a biblický obraz církve jako Božího lidu. Později při čtvrtém zasedání byly publikovány další dva dokumenty: Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem a Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes. Tyto tři dokumenty byly během let v karmelském řádu studovány a řada karmelitánů a karmelitek publikovala články na témata jimi daná.

Otec Redemptus Valabek, O.Carm, v době konání Druhého vatikánského koncilu žil a studoval v Římě. Přijel sem v říjnu r. 1957 ze své domovské provincie sv. Eliáše (USA). Po čtyřech letech studia teologie v Collegio S. Alberto byl dne 25. června 1960 vysvěcen na kněze. Pokračoval pak ve studiu spirituální teologie na Gregoriánské universitě a v r. 1961 zde získal doktorát. V následujícím roce začne Druhý vatikánský koncil, který přinese významné závěry, co se týče církve, řeholního života, laiků, liturgie a světa, ve kterém otec Redemptus žije. Teologie a duch koncilu ho nadchly a prostoupily a on zabudoval učení koncilu do svého života, díla a přednášek na dalších čtyřicet let, až do své náhlé smrti dne 5. srpna 2003.

Časopis Carmel in the World (Karmel ve světě) poprvé vyšel v r. 1961, rok před zahájením Druhého vatikánského koncilu. P. Redemptus byl v tomto časopise od počátku aktivní v každém ohledu. Napsal bezpočet článků, byl jeho vydavatelem, až do své smrti byl opravdu jeho duší a srdcem. Současně vyučoval spiritualitu a teologii na mezinárodním teologickém centru pro řeholnice Regina Mundi v Římě. Byl také členem Karmelitánského Institutu, zodpovědnou osobou pro formaci v Koleji sv. Alberta a mezinárodním delegátem pro třetí řád. Často byl zván, aby dával rekolekce a přednášky, zvláště karmelitánským laikům. Předával jim svou hlubokou lásku k Panně Marii a úctu k sv. Terezii a ostatním svatým a sdílel s nimi charisma a spiritualitu Karmelu.

V tomto článku bych se rád zabýval tím, jaký dopad mělo učení Druhého vatikánského koncilu o laicích na myšlenku „Rodiny Karmelu". Koncil nabídl nový pohled na úlohu laiků v poslání církve. To nutně vedlo k lepšímu pochopení toho, jakým ohromným potenciálem v Karmelu je třetí řád – muži i ženy laici – a co všechno znamenají jak pro řád, tak pro církev. V období před koncilem bylo mnoho skupin terciářů považováno za jakési zbožné skupiny mužů a žen, které mají na řád jen minimální vliv a nemají v jeho aktivitách žádnou významnou úlohu, kteří jen zřídka přinášejí nové myšlenky k jeho spiritualitě a charismatu. To se mělo změnit!

V době koncilu si mladší členové řádu, jako jsme byli otec Redemptus a já, začali uvědomovat, že tvoří-li laici opravdu církev, lid Boží, neměli by být v Karmelu chápáni jako něco „nadbytečného". Možná někteří z nás, řeholníků, byli ovlivněni terminologií, která byla po staletí oblíbená – často jsme o Karmelu přemýšleli v hierarchickém smyslu. První řád – kněží a bratři – byl jeho centrální skupinou; druhý řád – kontemplativní mnišky – byl co do významu v pořadí druhý; pak byl třetí řád řeholní – činné sestry – které konaly významné dílo mezi lidmi; a nakonec třetí řád světský – laici, kteří se zdáli být vespod karmelského žebříčku.

Díky dokumentům Druhého vatikánského koncilu však mnoho karmelitánů začalo velmi jasně vnímat, že je třeba tento pohled prozkoumat a snad i změnit. V našich vzájemných vztazích by měl být větší respekt k povolání toho druhého. Pro označení této skutečnosti jsem v letech 1983-19951 používal termínu Rodina Karmelu. Chtěl jsem všechny členy Karmelu povzbudit k tomu, aby chápali Karmel jako celek, Boží milost, která na nás byla skrze Ducha svatého vylita, abychom byli rovnocennými členy Karmelu.

Po tomto úvodu bych se s Vámi rád podělil o některé skutečnosti, které nám dokumenty koncilu o laicích podávají. Pokusím se ukázat, jak jsou tyto skutečnosti přítomny v naší identitě karmelitánů a jakým způsobem nově ovlivnily naše chápání sebe samých.

Koncil a laici

Papež Jan XXIII. byl papežem teprve tři měsíce, když dne 25. ledna 1958 naprosto nečekaně oznámil svůj plán svolat 25. ekumenický koncil. Po promulgaci prvního dokumentu koncilu, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, dne 4. prosince 1963 bylo jasné, že koncilní otcové vytyčili pro laiky nové cesty. V tomto dokumentu najdeme následující povzbuzení: „Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech" (SC 14). Laici byli naléhavě vybídnuti, aby se ujali své nové a plně legitimní úlohy v církvi jako Boží lid. Účastníkům koncilu bylo jasné, že apoštolát a ostatní úkoly laiků, svěřené jim k budování mystické těla Kristova, pramení z jejich křtu.

Dekret o apoštolátu laiků položil základ pro tuto aktivní úlohu laiků – mužů i žen – při činnosti církve. Byl publikován a promulgován v bazilice sv. Petra v Římě dne 18. listopadu 1965. Tento dokument také povzbudil mnoho karmelitánů-laiků, aby znovu zhodnotili své poslání jako členové třetího řádu: možná by laičtí karmelitáni mohli nyní přijmout novou zodpovědnost a nové úkoly.

Koncilním otcům bylo jasné, že „apoštolát laiků" existoval v církvi už za časů Pána Ježíše Krista. Laici, ženy i muži, byli společně s apoštoly integrální součástí poslání církve. Před Druhým vatikánským koncilem ale nebylo učení o laicích oficiálně stanoveno a publikováno nějakým dekretem. Laikům, mužům i ženám, byla nyní konečně přiznána spoluodpovědnost na poslání Krista v církvi a ve světě, společně s biskupy, kněžími a řeholníky.

Biskupové při diskusích o tomto dekretu chtěli danou materii uchopit ze všech stran, ale ukázalo se, že neexistuje žádný precedens, žádný dokument, na který by mohli navázat, žádná konzistentní teologie o laicích a jejich apoštolátu, žádné oficiální učení církve. Přesto byl tento dokument napsán a byla zdůrazněna jeho důležitost, ne proto, že byl „dávno očekávaný", ani kvůli nedostatku kněží a řeholníků, ale protože laici jsou v samé podstatě Božím lidem ... jsou církví.

Toto poznání bylo vitální, a to kvůli stále se rozšiřující trhlině mezi moderním světem a evangelní zvěstí: nárůst vzdělaných a připravených laiků a vznik rozličných apoštolských aktivit zde byly vskutku podstatné a díky nim se hodnoty evangelia intenzivněji šířily. Biskupové poznali, že je v prvé řadě odpovědností laiků, žen a mužů, přinést křesťanství do sekularizovaného světa, jak řekl papež Pavel VI.: „Oni jsou v církvi mostem k dnešnímu světu."

Cílem dekretu bylo stanovit podstatu, charakter a rozmanitost laického apoštolátu, položit jeho základní principy a dát praktické směrnice pro jeho co nejúčelnější vykonávání. Rád bych nyní krátce shrnul některé z těchto hlavních bodů.

Po krátkém úvodu se dekret dělí na šest kapitol:

1. Povolání laiků k apoštolátu. „Křesťanské povolání je svou povahou také povoláním k apoštolátu...; v církvi jsou různé služby, ale jedno poslání – přinášet lidem Kristovo poselství a jeho milost" (čl. 2,5). Na následující slova je položen důraz: „Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu. Sám Pán je pověřuje apoštolátem" (čl. 2,3).

2. Cíle apoštolátu laiků. „Pokud jde o svět, je Božím záměrem, aby lidé svorně budovali řád časných věcí a stále ho zdokonalovali" (čl. 7). To mohou dělat prostřednictvím charitativních iniciativ vůči všem potřebným lidem, zvláště těm, kterým chybí to základní k životu. Podstatou je láska, neboť každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu.

3. Různá pole apoštolátu. Činnost laiků se uskutečňuje v různých oblastech – v církevních společenstvích uvnitř diecézí nebo farností, v rodinách, zvláště ve výchově dětí, mezi mládeží, v sociálních službách a v národních a mezinárodních otázkách.

4. Různé formy apoštolátu laiků. Dekret zdůrazňuje, že apoštolát a služba laiků musí být začleněny do apoštolátu celé církve. Také o činnosti terciářských společenství by mělo platit: „Mezi těmito sdruženími zasluhují pozornost především ta, která podporují a zdůrazňují větší vnitřní jednotu mezi praktickým životem svých členů a jejich vírou" (čl. 19).

5. Řád apoštolátu laiků. Dekret požaduje, aby se veškerá činnost konala pod vedením církevní autority a hierarchie, říká však také, že iniciativy, vycházející od laiků, mají být podporovány.

6. Výchova k apoštolátu. Ta je velmi podstatná zvláště v oblasti spirituality a znalosti Písma: „Posvátný koncil tedy zapřísahá v Pánu všechny laiky, aby ochotně, velkoryse a odhodlaně odpověděli na volání Krista, který je dnes se zvýšenou naléhavostí zve, a na pobízení Ducha svatého" (čl. 33), aby se stali spolupracovníky Páně v jeho spasitelném poslání.

 

Dekret o apoštolátu laiků je integrální součástí ostatních dokumentů koncilu, které se týkají laiků, a nelze jej číst izolovaně od nich. Je postaven na teologii Církve, jak je představena v konstituci Lumen gentium, zvláště v kapitole o Božím lidu, a nachází své naplnění v Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, která zdůrazňuje roli, jakou laici vždy měli a mají v misijním životě církve, v křesťanské výchově, v liturgii a v ekumenismu.

Dekret o apoštolátu laiků byl velmi důležitý už v době svého publikování. A dnes, v době velkých a rychlých změn technologického světa 21. století, kterým církev musí čelit, se zdá být ještě mnohem naléhavější. Změna – to je téměř klíčové slovo charakterizující naši společnost. Po dlouhá staletí se změny v církvi děly jen pomalu. Bylo jen málo vzdělaných laiků, politický, sociální a náboženský život byl záležitostí hierarchie a pro většinu laiků byl život jedním velkým úsilím o zajištění základních lidských potřeb, o zajištění rodiny a jednoduchého fungování společnosti. Všechno rozhodování a vedení bylo bohužel pouze v rukou mužů a Církev se projevovala jako hierarchická a paternalistická.

Dnes se popis Církve změnil. Díky explozi znalostí, rozšíření vzdělání, technickému a vědeckému rozvoji a novým způsobům komunikace a dopravy roste význam laiků a měl by růst a být podporován i nadále. Nejen biskupové, kněží a řeholníci, ale zvláště laici jsou voláni, aby se učili spolupracovat navzájem, evangelizovat svět a podílet se tak na poslání Kristově.

Vztah koncilu a Rodiny Karmelu

Na základě dokumentů Druhého vatikánského koncilu bych se chtěl nyní zabývat pojmem Rodina Karmelu, jak se vyvíjel v historii a tradici a zvláště v letech 198–1995 v době mé služby v generální radě.

Na počátku 13. století Albert, patriarcha jeruzalémský, napsal mužům, kteří se usadili u Eliášova pramene na hoře Karmel, pravidla pro jejich život. Byli to poustevníci, poutníci z Evropy, možná bývalí křižáci. Byli laiky, až později se někteří z nich stali kněžími, a je tedy zřejmé, že společenství Karmelu vzešlo z laiků. Po roce 1230 různé skupiny našich bratří z hory Karmel přišly do Evropy a v roce 1247 – po zmírnění řehole – se řád stal součástí mendikantského hnutí a nabyl spíše kněžský a klerický charakter.

Také v Evropě karmelitáni usilovali o hledání Boha v mlčení a samotě se silným důrazem na komunitu. Byly pro ně charakteristické také další hodnoty: vřelá úcta k Panně Marii, duch kontemplativní modlitby, Eliášova prorocká
dimenze, služba lidem. Po celá staletí byl život podle charismatu Karmelu spjat pouze s mužskými členy řádu.

Je opravdu tajemstvím, proč trvalo tak dlouho, než byly do řádu přijaty kontemplativní mnišky. Jednotlivé ženy žily delší dobu podle řehole Karmelu, ale ne v komunitě. Až v roce 1452, v době, kdy generálem řádu byl Jan Soreth, byly bulou papeže Mikuláše V. Cum nulla založeny první kláštery mnišek ve Florencii, Holandsku a Francii. Tato bula se stala magnou chartou mnišek, řeholních sester a terciářů laiků, kteří se tak stali oficiální součástí řádu. Položila tedy základ pojmu Rodina Karmelu.

V době, kdy jsem já skládal svou první řeholní profesi (v srpnu r. 1950), se při popisování karmelitánů a karmelitek užívalo pojmů první, druhý a třetí řád, tak jak se to dělalo po staletí. Postupně se pro mne osobně tyto termíny stávaly nepostačujícími, možná proto, že jsem je v celé té vnitřní dynamické jednotě, která je tak silnou součástí našeho charismatu a naší spirituality, cítil jako něco, co nás rozděluje. Výraz rodina v mém životě vždy znamenal něco hřejivého, sjednocujícího, povzbuzujícího, milujícího. Zažíval jsem to jak ve své pokrevní rodině, tak během své formace v Karmelu i v kněžské službě v provincii Nejčistšího Srdce Panny Marie v USA.

V době, kdy jsem působil jako provinční radní (1972–1978) a jako provinciál (1978–1983), se v řádu začal jako jednotící prvek užívat výraz „oblast" pro větší sjednocení mezi bratřími na celém světě. Když jsem byl v r. 1983 zvolen generálním představeným řádu, chtěl jsem náš způsob myš­lení posunout dále, chtěl jsem posílit vědomí, že Karmel není totožný pouze s bratřími, ale že je darem Ducha svatého pro církev a pro svět. Když jsem přemýšlel o hodnotě komunity, bratrského a sesterského prvku, napadaly mě další hodnoty: sounáležitost, sdílení, přijetí, domov, jednota, láska – hodnoty, které jsou vydé rodiny je jádřeny slovem „rodina". Písmo nám připomíná, že posláním kaž­dé rodiny je ukazovat, podporovat, chránit a předávat život a lásku. Pokud se tak dějev duchu vzájemných vztahů a závislosti jedněch na druhých, mohou vznikat a růst odpovídající ctnosti: důvěra, úcta, spolehlivost a věrnost.

Snažil jsem se vnášet mezi členy řádu ducha lásky a jednoty a podporovat hlubší pochopení a použití termínu Rodina Karmelu. Často jsem toto slovní spojení používal ve svých dopisech a promluvách. Členové generální rady mě v tom podporovali a v letech 1983–1995 se tato myšlenka stala jednou z našich hlavních priorit. Myšlenka rodiny, která přináší lepší porozumění pro spolupráci a komunikaci, byla v první řadě zaměřena na členy našeho řádu – bratry, mnišky, sestry a laiky, ale podpořila také naše vztahy s bosým Karmelem a s Karmelitány Panny Marie Neposkvrněné v Indii.

Během mého prvního roku ve službě generálního převora jsem v roce 1984 navštívil třináct provinčních kapitul. Snažil jsem se, aby pojem Rodina Karmelu nebyl jen námětem k diskusi, ale aby tato myšlenka vešla také do praxe. Během svých cest jsem měl mnoho možností navštívit nejen komunity bratří, ale mnoho dalších členů Karmelu – klášterů mnišek, sester affiliovaných k řádu, skupin terciářů a zvláště mladých lidí z našich farností, škol a kostelů, kteří se živě zajímali o naši historii, charisma a spiritualitu.

Před generální kapitulou v roce 1989 se uskutečnilo několik důležitých kroků a iniciativ:

a) oblastní kongresy Karmelitánské rodiny v Brazílii, na Filipínách a v Zimbabwe, jejichž cílem bylo shromáždit představitele různých karmelitánských skupin, aby se mohli lépe poznat, sdílet a povzbudit v životě podle naší spirituality;

b) spolupráce mezi provinciemi, která začala v roce 1970 a byla velmi podporována jak jednotlivými oblastmi, tak generální radou;

c) vztahy mezi kláštery mnišek se zlepšily díky povzbuzení k založení federací a zlepšil se také jejich kontakt s generální radou díky návštěvám a korespondenci;

d) uskutečnila se tři setkání generálních představených ženských kongregací affiliovaných k řádu a další kontakty vznikaly v jednotlivých provinciích;

e) začaly přípravy na mezinárodní setkání karmelitánských laiků, které se konalo v Aylesfordu v Anglii. Zdálo se, že se vyvíjí nové vztahy mezi členy Karmelu a zvláště s mladými lidmi. Generální kapitula, která se konala v Římě v září 1989, další rozvoj myšlenky Rodiny Karmelu rozhodně schválila.

Jeden z nejpozitivnějších kroků v tomto rozvoji se udál v prosinci roku 1991 během mého druhého období v úřadu generálního převora (1989–1995) a byla to opravdová milost Ducha svatého, kterou jsme dostali u příležitosti výročí 400 let od smrti sv. Jana od Kříže. Poprvé se v Římě setkaly generální rady bosých karmelitánů a našeho řádu. Otec Camilo Maccise, který byl v květnu 1991 zvolen generálním představeným bosých karmelitánů, v tom hrál velmi povzbuzující roli.

Toto první setkání podpořilo ducha přátelství a spolupráce nejen mezi námi, kteří jsme žili v Římě, ale také mezi členy provincií po celém světě. Po tomto setkání následoval dne 16. července 1992 první společný dopis obou generálů Rodině Karmelu: „Modlící se společenství ve službě církve." O rok později, v červnu 1993, na což vzpomínám s nostalgií a obrovskou vděčností, jsme se setkali téměř přesně 400 let od oddělení bosých bratří od řádu o svatodušní neděli 6. června 1593. Ode dne tohoto smutného oddělení po celá staletí téměř neexistovaly mezi oběma řády oficiální kontakty. Od roku 1991 se každoročně konají dvě setkání obou generálních rad, jedno v květnu a druhé v listopadu. Důsledkem těchto setkání a přátelství, které z nich vzešlo, je mnoho společných listů obou generálů. Vznikly různé meziřádové komise a uskutečnila se řada kroků, které zdůraznily to, co nás jako karmelitány spojuje, spíše než to, co nás rozděluje. Máme toho jako rodina hodně společného.

Během mého pobytu v Římě asi nejdůležitějším počinem v rámci mé snahy podpořit ducha rodiny mezi našimi členy bylo setkání provincií v Nantes v září 1994. Téma setkání znělo „Rodina Karmelu". Obvykle se takovýchto setkání provincií účastní pouze členové generální rady, provinciálové, delegáti a zvláštní hosté. Tentokrát zde bylo jednačtyřicet oficiálních členů a stejný počet hostí, reprezentujících širší karmelitánskou rodinu: generální představené a sestry různých kongregací připojených k řádu, několik klauzurovaných mnišek, představitelé laického Karmelu, několik členů tereziánského Karmelu ve Francii a generální radní bosých karmelitánů. Všichni se podíleli na aktivitách a rozhodnutích. Byl to opravdu konkrétní způsob a ukázka toho, co to v reálu znamená být rodinou.

Na tomto setkání se účastníci pokoušeli odpovědět na otázku, na kterou jsem se já snažil odpovědět dvanáct let: „Co to přesně je Rodina Karmelu?" Domníval jsem se, že je to nezbytné proto, aby se tato myšlenka zahnízdila v našem vědomí a aby se postupně stávala realitou v každodenním životě karmelitánů. Účastníci z Nantes napsali v závěrečném dokumentu: „V tomto historickém okamžiku míníme Rodinou Karmelu všechny ty osoby, které se inspirují řeholí sv. Alberta a tradicí a spiritualitou Karmelu, ať už jako jednotlivci či jako členové institucí a skupin. Většina z nich náleží k jedné ze tří největších řeholních tradic (Karmelitáni Neposkvrněné Panny Marie, zvláště v Indii, bosí karmelitáni a karmelitáni původní observance), které jsou tvořeny jednotlivci a skupinami řeholníků, řeholnic a laiků.

Závěr

Chtěl bych tento článek zakončit dvěma opravdu výjimečnými příklady Rodiny Karmelu. Jedním z nich je skupina italských laiků, mužů a žen, s názvem La Famiglia, která se nachází zejména v Toskánsku s centrem v Castellině u Florencie. Tím druhým je mezinárodní společenství terciářek s názvem Travailleuse Missionnaires, které najdeme v sedmnácti zemích světa.

S La Famiglia jsem se poprvé setkal v roce 1984 při návštěvě toskánské provincie. Tato provincie měla tehdy asi dvacet pět členů, většina z nich byli staří a nemocní. Během své návštěvy jsem se dozvěděl o společenství terciářů, které založil otec Agostino Bartolini, O.Carm., jako novokněz v červnu roku 1945. La Famiglia se skládala z různých komunit, organizovaných do skupin s různým posláním (pekaři, rybáři, lovci, apod.) kolem kaple Panny Marie Karmelské v Castellině. Za čtyřicet let vzrostla La Famiglia asi na tři tisíce členů!

Často jsem otce Agostina v Castellině navštěvoval a vždy jsem byl srdečně uvítán; zdálo se, že předtím vnímali určitou opuštěnost ze strany provincie. Hned jsem si řekl, že chci poznat členy provincie členy a povzbudit je, aby přijali tuto skupinu těsněji do života provincie. Cítil jsem, že tato skupina má zvláštní vitalitu, že by mohla znamenat budoucnost pro Karmel ve střední Itálii. Představovala rodinu, protože jejími členy byly i děti, a rozvíjela se prostřednictvím mladých lidí, zahrnovala řadu rodičů a dospělých všeho věku. Během dvanácti let svého pobytu v Římě a ještě čtyři roky potom, jsem udržoval s La Famiglia úzký kontakt. Několikrát za rok jsem v neděli sloužil mši svatou v jejich kapli v Castellině, večeřel jsem s nimi a navázal jsem krásná přátelství, zvláště s mladou komunitou, zvanou La Stanza. Každý rok jsem byl zván na jejich hezká divadelní představení. Z této skupiny vzešlo mnoho povolání do našeho řádu, prvním z nich byl P. Agostino Gelli, který byl vysvěcen na kněze 16. července 1988. Pak následovalo myslím asi osm dalších mladých mužů. Během cest, které jsem jako generální představený konal, jsem o La Famiglia často mluvil, vysvětloval jsem jejich vztah vůči Karmelu, jejich životní styl, formační program a jejich příslušnost ke třetímu řádu, která jim umožňuje plně žít hodnoty a ideály našeho charismatu a naší spirituality a být součástí Rodiny Karmelu. Tato skupina dokumenty Druhého vatikánského koncilu o laicích uváděla do praxe.

Druhým příkladem Rodiny Karmelu, se kterým jsem se setkal, byly Misionářky Neposkvrněné, obecně známé jako Travailleuse Missionnaires nebo Donum Dei. V únoru 1984 poslal zakladatel této skupiny francouzských laiček, P. Marcel Roussel, dvě její zástupkyně – Renee Prieur a Renee Renoud, aby se na generální radě řádu dotázaly na možnost připojení Donum Dei ke karmelitánskému řádu jako součást třetího řádu. Členky společenství Donum Dei se zasvěcovaly Panně Marii a jako následovnice sv. Terezky se považovaly za „karmelitky žijící ve světě". Prostředníkem mezi touto komunitou a řádem byl od počátku P. Redemptus, který byl v té době mezinárodním delegátem pro laiky.

Po tři roky byl P. Redemptus jednou z klíčových osob při jednáních s kardinálem – vikářem Říma ohledně jejich přičlenění k řádu. Konečně byly dne 22. února 1987, v den třetího výročí smrti svého zakladatele, přičleněny k řádu jako mezinárodní skupina terciářek. V té době tyto ženy žily a působily ve Francii, v Římě a také ve třech francouzsky mluvících misionářských územích: Burkina Faso, Vietnam a Nová Kaledonie.

V pozdějších letech počet Misionářek Donum Dei velmi vzrostl a P. Redemptus hrál důležitou roli v jejich duchovním vývoji a v jejich vztazích ke Karmelu. Přednášel jim a dával jim exercicie, sloužil mše svaté při přijímání nových členek či při jejich trvalém zasvěcení, vizitoval jejich komunity po celém světě a často radil jak jednotlivým členkám, tak v administrativních záležitostech celé skupiny. Misionářky Donum Dei záhy po své affiliaci k našemu řádu rozvinuly své vztahy s francouzskými biskupy a brzy otevřely komunity v Marseilles, Toulon, Liesse, Domremy, Consolation, Lisieux a Lourdes. Založily také misie v jedenácti zemích světa. Jejich svědectví laiček, které žijí hodnoty Karmelu, bylo prozřetelnostní také pro nás pro bratry, protože tyto ženy se staly nástrojem při vzniku a podpoře mužských povolání do Karmelu a při založení seminářů v Burkina Faso, v Keni, Kamerunu a ve Vietnamu. (Vedou restauraci L'eau vive i v Brně. – Pozn. red.)

Zmínil jsem, že otec Redemptus byl hned od svého kněžského svěcení v roce 1960 velmi aktivní v navazování a podporování vztahů mezi bratry, mniškami, aktivními sestrami a všemi členy Karmelu, a také s bratry a sestrami bosého Karmelu a Karmelitány Panny Marie Neposkvrněné. „Rodině Karmelu" byl opravdu oddán. Během svého pobytu v Římě a při svých letních pobytech v USA šířil tuto myšlenku v přednáškách, exerciciích a při duchovním vedení. Jeho četné články v časopise Carmel in the World svědčí o jeho snu a touze, abychom sami sebe vnímali jako členy Rodiny Karmelu. Jsem poctěn tím, že jsem mohl napsat tento článek k jeho cti a že jsem tak mohl vyjádřit svou upřímnou vděčnost za vše, co pro Karmel udělal.

 

Z časopisu Carmel in the World, 3/2011, s. 187-203, přeložila Martina Vintrová.

Připomínáme

Kalendář

prosinec 2019
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Přihlášení