(k 100. výročí narození P. Metoděje Minaříka, O.Carm.)

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

V letošním srpnu uplynulo sto let od narození P. Metoděje Minaříka, O.Carm. Byl posledním žijícím karmelitánem předválečné doby a jemu společenství Karmelu v naší zemi vděčí za to, že mohlo přežít dobu totality a dokonce se rozrůst. V příštím roce v září si připomeneme desáté výročí jeho úmrtí. Proto jsme o jeho životě připravili výstavu, která je a i v následujících měsících bude ke zhlédnutí v ambitu vyderského poutního místa. Proto jsme se nad jeho odkazem zamýšleli 16. června tohoto roku při celostátní pouti třetího řádu v Kostelním Vydří. Nyní bych se rád i na stránkách našeho časopisu k tomuto tématu vrátil a znovu uvažoval o tom, jaké duchovní podněty pro nás připomínka těchto výročí a osobnosti otce Metoděje může znamenat.

Oživme si v paměti nejprve ve stručnosti fakta o jeho životě. P. Metoděj se narodil 20. 8. 1912 ve Slavičíně a při křtu dostal jméno František. Ve svém rodišti prožil prvních 14 let svého života. Měl čtyři sourozence, sám byl nejmladší. Tatínek zemřel, když bylo Františkovi dvanáct let. Od roku 1926 studoval František na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Tam prostřednictvím četby Dějin duše poznal svatou Terezií z Lisieux a díky jiné knize i sv. Jana od Kříže. Pod vlivem této četby se rozhodl vstoupit do karmelitánského řádu. Nenechal se odradit ani tím, že u nás byl tehdy jediný klášter karmelitánů – na opačném konci Moravy v Kostelním Vydří – a že noviciát bylo nutné absolvovat v zahraničí. Nastoupil do kláštera hned po maturitě (v roce 1933), noviciát začal na sklonku roku v bavorském Straubingu, pak prožil pět let v klášteře v Bamberku a studoval teologii. V tom čase složil v řádu věčné sliby. Po přijetí kněžského svěcení a po dokončení studia přišel do komunity v Kostelním Vydří.

Na tomto poutním místě žil do roku 1950, kdy byl zatčen a převezen do koncentračního kláštera v Želivě, kde strávil pět let, nasazen spolu s ostatními na různé manuální práce. Po propuštění na podzim roku 1955 nemohl působit jako kněz, hledal zaměstnání a nakonec od léta 1956 začal pracovat jako skladník a po čase jako účetní v Domově důchodců v Albrechticích nad Orlicí, kde mu bylo státními orgány dovoleno sloužit tamní komunitě řeholnic jako výpomocný duchovní. Když v roce 1973 mohl odejít do důchodu, přestěhoval se do Domova důchodců ve Štěkni u Strakonic, k sestrám institutu Mary Ward, kde mohl pokračovat ve své kněžské službě, aniž po něm bylo požadováno civilní zaměstnání.

V létě roku 1968 spolu se svými dvěma spolubratry P. Prokopem Valenou a P. Melicharem Karáskem mohl podniknout cestu do Říma a zúčastnit se generální kapituly řádu, setkat se svobodně s představenými i s bratřími ze zahraničí. Takto povzbuzeni snažili se bratři po návratu do vlasti navzdory nepřízni totalitního režimu „ve skrytu zakládat mužský i ženský Karmel u nás.“ Postupně na tento úkol zbyl P. Metoděj sám. P. Prokop Valena v roce 1971 zemřel a P. Melichar Karásek, který byl farářem v Kostelním Vydří, jej pouze podporoval svými sympatiemi. Během následujících dvou desetiletí P. Metoděj přijal tajně do řádu několik kněží a bohoslovců. Několik žen, které duchovně vedl, složilo do jeho rukou sliby sester karmelitek. Scházel se se společenstvím třetího řádu.

V roce 1984 generální kurie řádu tajně zřídila v ČSSR novou správní jednotku: „generální delegaturu", jejímž představeným – delegátem generálního převora pro naši zemi – byl jmenován P. Metoděj. Od roku 1985 se spolu se sestrami ze Štěkně přestěhoval na Dobrou Vodu u Nových Hradů.

Při obnově svobodného řeholního života po společenském převratu v roce 1989 se vzhledem ke svému stáří P. Metoděj rozhodl žít dále na Dobré Vodě. Ale modlitbou, korespondencí i návštěvami a radou podporoval bratry a sestry v úsilí o poctivý duchovní a řeholní život. V létě roku 1999 se přestěhoval do kláštera v Kostelním Vydří. Ačkoliv jej k tomu vedly narůstající obtíže věku a potřeboval pomoc od druhých, komunita bratří jej vnímala jako svou velkou oporu. Po mrtvičce a následném dvoudenním pobytu v nemocnici zemřel 19. září 2003.

Tolik ve stručnosti životopisná data. Snad se nám podaří vydat je v nějaké formě podrobněji. Nyní se chci zaměřit především na inspiraci a povzbuzení, které v životním svědectví P. Metoděje spatřuji.

Velmi důležitou hodnotou, kterou mu dala jistě jeho rodina, byla hluboká lidskost, empatie a jemnocit, se kterými šel životem. Tím si získával srdce druhých již na přirozené rovině. K tomu se úzce pojila jeho pokora a jakási základní poddajnost, která se projevovala v mnoha podobách. (Nejvýstižnější by mi připadl výraz submisivita, ale snažím se cizím slovům vyhýbat.) S tím souviselo, že se rád učil – učivu školnímu, jazykům, ale právě tak i životní moudrosti a umění duchovního života. Ctil autoritu a vůbec si druhých vážil. Bral je vážně a pozorně jim naslouchal. Bylo pro nás, mladší a ambiciózní, v klášteře až zahanbující, když v posledních měsících svého života, kdy se společného jídla účastnil na invalidním vozíku a fakticky slepý, po nějakém dlouho trvajícím posezení komunity s nějakým hostem se P. Metoděj toho bratra, který jej odvážel zpět do jeho pokoje, pokorně zeptal: „Kdo to byl?“ Celou dobu tiše seděl a naslouchal, nechtěl se ptát, aby nevyrušoval… Tuto svou tvárnost projevil také svou schopností nadchnout se pro život s Bohem po vzoru karmelských světců, poslechnout Boží volání a stát se řeholníkem a knězem. Výchovu, které se mu dostalo v německých klášteřích, přijal se vší svou poctivostí; a po celý život pak usiloval o život opravdu zasvěcený Bohu: skromný, duchovní, proniknutý modlitbou, ochotnou kněžskou službou, prohlubovaný studiem, ukázněný, asketický… Bez nadsázky můžeme říci, že si zamiloval Karmel – jako duchovní cestu i jako společenství, zahrnující kanonizované světce a nekanonizované učitele duchovního života právě tak, jako ty, kdo vytvářejí společenství Karmelu v rozměru pozemském dnes. Tato láska jej rozpalovala po celý život a vždy o ní byl ochoten mluvit, sdělovat ji, získávat pro ni druhé.

Nesetkával se ovšem pouze s ideály. Narážel jednak na svou slabost: neměl pevné zdraví, uvědomoval si svou introvertní povahu, zakoušel (ačkoliv i rád a dobře hrál volejbal) svou značnou nepraktičnost; to vše mu nahánělo strach, jak bude své kněžské působení zvládat… Ale narážel taky na prostředí, v němž se ocitl. Kostelní Vydří v té době nebylo ani tolik klášterem jako spíš venkovskou farou. Navíc jeho převor a nejbližší spolubratr P. Prokop Valena byl mužem všestranně mimořádně obdařeným (kazatel, zpěvák, varhaník, organizátor, šprýmař, režisér ochotnického mládežnického divadla atd.). V mžiku dokázal být pánem situace, oslovit druhé a přesvědčit je, upoutat pozornost neposedných dětí, získat si oblibu atd. V porovnání s ním pociťoval P. Metoděj různou svou nedostatečnost tím zřetelněji.

Pokoření, které od extrovertního, ale dobrosrdečného(!) pana převora otec Metoděj tu a tam sklidil, snad nebylo tak bolestné jako pocity vlastní nezpůsobilosti. Jistě ve spojitosti se svými vlastními zápasy P. Metoděj při kázáních i duchovním doprovázení proto tolik zdůrazňoval důvěru vůči Bohu a odvahu jít po cestě, na kterou nás On postavil. Zmíněná jeho submisivita se ale naprosto neprojevila, pokud šlo o duchovní ideály. Neslevil z nich, i když viděl, že jich nedosahuje on sám, ani když viděl, že jich nedosahuje jeho okolí. Nakolik mohl, zůstával jim věrný i na svou vlastní pěst, aniž by druhé v jejich postoji lámal nebo na ně vyvíjel nátlak nějakou svou nespokojeností či rozladěností.

Obrátíme-li pozornost ke spiritualitě otce Metoděje, zmiňme na první místě jeho poslušnost vůči církvi a jejím autoritám: papeži a biskupům, v řeholi pak představeným. Jejich výroky nebo stanoviska přijímal jako určující vodítko. Ale také vůči autoritě světců a jejich duchovní zkušenosti. Tento rys opět souvisí s jeho submisivitou. Nešlo o nic povrchního. Chtěl být opravdovým křesťanem a opravdovým karmelitánem.

O jeho lásce ke karmelitánské duchovní tradici už jsme se zmínili. Velikou láskou miloval Pannu Marii. Rád o ní kázal, rád citoval výrok „Carmelus totus marianus“ (Karmel je celý mariánský), napsal sešitek Mariánská dogmata, putoval na mariánská poutní místa… Fotografii obrazu Panny Marie z Kostelního Vydří měl na svém pracovním stole po celý život. Když ve stáří kázal nebo promlouval o Panně Marii, bylo třeba s laskavostí na něj dát pozor – naprosto si nehlídal čas a dokázal mluvit velmi dlouho. S tím bylo třeba počítat. Další důležitý rys jeho spirituality představovala úcta k Duchu svatému. S vděčností si připomínal, že některé důležité události jeho života byly spojeny se svatodušními svátky nebo se svatodušní úctou. Pečlivě pročetl šestisvazkové vydání zápisků o mystických milostech sv. Magdaleny de’ Pazzi, karmelitky, která velmi ctila Ducha svatého. Byla – i díky tomuto svému zanícení pro Ducha svatého – oblíbenou světicí otce Metoděje. Odvolávat se na výroky a zkušenost velkých světců Karmelu bylo pro něj samozřejmostí. Od sv. Terezie z Lisieux se naučil klást důraz na lásku, na důvěryplný vztah k Ježíši. Tradice tourainské reformy jej vedla k horlivé snaze stále prožívat Boží přítomnost, žít s vědomím Boží blízkosti.

V jednom svém dopise shrnul nauku o duchovním životě ve stručnosti takto:

„Vůbec celý život, zvláště duchovní život, je věc lásky, vycházející u nadpřirozeného života z víry. Láska je osobní, je to vzájemný styk osob, vztah k někomu, styk s ním. V tomto případě styk s Bohem, s Ježíšem Kristem, s Pannou Marií. V Karmelu je hlavní cíl: stálý, aktuální (uvědomovaný), intimní (důvěrný, láskyplný) styk s Bohem. Ten se děje hlavně v modlitbě. To vše vede ke snaze žít v přítomnosti Boží, že tato Boží přítomnost má vliv na celé naše smýšlení a jednání, že nás cele naplňuje.“

Protože od mládí miloval knihy a protože byl člověkem plachým a introvertním, trávil mimo zaměstnání svůj čas pak ve skrovném pokoji, kde bydlel. Kromě svědomité modlitby se s mravenčí pílí věnoval studiu karmelitánských řádových dokumentů a děl duchovních autorů. Protože miloval Karmel a věřil v něj, překládal dokumenty i spisy světců, sám psal… Zájem o spiritualitu a její studium pro něj byl příznačný. Ale vše to poznané vztahoval na prvním místě na sebe: usiloval o maximální věrnost Bohu, o svatost, o poctivý duchovní život.

Vážil si nejen mystiků, ale také trpitelů. Vnímal, že často spolu mystika a utrpení souvisejí. Kromě svatých karmelitek, které prošly velikým utrpením (sv. Terezie z Lisieux, sv. Marie Magdalena de’Pazzi) měl v úctě také Aničku Zelíkovou, Julianu Engelbrecht a oslovila jej tragická smrt pětileté dívenky Michaelky Haukové. S prostotou se zajímal také o různá zjevení Panny Marie a o poselství s nimi spojená. Po pádu totality pak, dokud mu to jeho síly dovolovaly, využil možností, které dříve nebyly, a spolu s bratřími či přáteli se účastnil několika poutí do slavných mariánských poutních míst a jedenkrát dokonce i do Svaté země.

Jestliže v posledních desetiletích totality se stýkal se zájemci o Karmel, jestliže překládal a ilegálně přepisoval řeholi, stanovy řádu i sester a připravoval jiné materiály, které pak druhým umožňovaly poznat historii a duchovní tradici Karmelu, což všechno by tehdy – pokud by to bylo odhaleno – bylo považováno za „maření státního dozoru nad církví“, pak to neznamená, že by se ve své bázlivé povaze nějak změnil. Ale jeho snaha naplnit přání představených, jeho láska ke karmelitánské spiritualitě a touha vyjít vstříc těm, kdo po Karmelu toužili, byly silnější.

Ani zde tedy jeho submisivita nepřišla ke slovu. Velmi mu záleželo na tom, aby si s komunistickým režimem naprosto v ničem nezadal. Proto byl někdy i ráznější, než bylo třeba. Bál se, aby nijak s režimem nespolupracoval, aby nesedl na žádný lep. Rafinovanost Státní bezpečnosti i několikeré vyslýchání, které mu při jeho jemnocitné povaze bylo velmi nepříjemné, byly živnou půdou pro takový strach a obavy. A přestože to nebyl strach neodůvodněný, P. Metoděj své kontakty, které by mu při jejich vyzrazení byly nebezpečné, nepřerušil. Dále se věnoval mladším tajným karmelitánům i karmelitkám, terciářům, novým zájemcům.

Pro ostatní ve společenství Karmelu byla jeho osoba symbolem karmelitánského duchovního života. Tomu, co sám načerpal, vyučoval při setkáních a rozhovorech i druhé. Vkládal do toho svou svědomitost, zanícení, riskoval nepříjemnosti se Státní bezpečností či církevními tajemníky. To, jak se společenství bratří karmelitánů pomalu rozrůstalo, s sebou neslo také různost názorů mezi mladšími bratry a s tím spojená napětí. P. Metoděj se všemožně snažil o usmíření a ctil každého jednotlivého bratra s jeho přesvědčením, i když radikálové mu jeho shovívavost zazlívali. Vzpomínám na stesk jednoho takového rozohněného bratra: „Metoděj je slabej!“ Ale nebýt tohoto jeho postoje, bylo by dnes společenství Karmelu citelně ochuzeno o několik bratří, kteří by tehdy jinak museli odejít.

Otec Metoděj pečoval tedy o společenství Karmelu ve všech jeho výhoncích. Nedbal na to, že vyhlídky na pád totality a svobodnou budoucnost nebyly velké a že totalitní režim se stále holedbal svou mocí a pevností svých pozic. Důvěřoval v sílu přímluvy Panny Marie za současný svět, v přislíbené vítězství jejího Neposkvrněného Srdce. S vděčností přijímal literaturu a korespondenci od bratři ze zahraničí nebo i návštěvy, které se vzácně a tajně podařilo uskutečnit. S věrností a skromností sobě vlastní se věnoval také sestrám bosým karmelitkám, navštěvoval je v Jiřetíně, pojily jej s nimi hezké vztahy. Ale každý, koho zajímal Karmel nebo prostě „věci Boží“, se na něj mohl obrátit. Ke slovu tu opět přicházela jeho pokora: nikdo pro něj nebyl příliš obyčejný, takže by se zdráhal se mu věnovat. Nešlo mu o davy, ale i jediná osoba ochotná naslouchat a nechat se vést už mu stála za námahu.

Proto i on byl přes svou plachost velmi oblíbený – i když jinak než P. Prokop Valena. Jeho úcta k řeholnicím byla zcela bezděčná a opravdová i po létech života při komunitách řeholnic. Jako každý člověk i on se setkával s různými nedostatky a špatnostmi v osobním životě lidí, v rodinách, v církvi, ve společnosti. Ale takovým věcem nevěnoval pozornost, nemluvil o tom. Pouze musel-li vyslechnout od druhých nářky či rozhořčení, reagoval na to a snažil se povzbudit je k naději, k odpuštění, ke smíru. S vděčností udržoval hezké vztahy s kněžími, kteří přicházeli na přátelskou návštěvu či ke svátosti smíření. Tato přátelství přijímal jako milý dar a vtiskoval do sebe slova i osudy těch druhých. Službě ve zpovědnici (například ve Vydří o poutích) dokázal být věrný s krajní vytrvalostí. Zpovídání využíval jako příležitost učit kajícníky duchovnímu životu, vést je na hlubinu.

S úctou jsme vzhlíželi pokoře, s níž přijímal rostoucí obtíže stáří, a pak k jeho ochotě vrátit se na závěr života do klášterní komunity, mezi spolubratry, z nichž každý byl nejméně o čtyřicet let mladší než on… A jak už jsem zmínil, komunita jej považovala za svou oporu, byl pevným bodem v jejím středu. Jeho přítomnost pobízela k všestrannému respektu, opravdovosti, pokoji, bytostné zbožnosti, ohleduplnosti. Přičemž jsme samozřejmě z jeho vnitřního světa poznali jen malou část. Dělil jej od nás věk, jiná životní zkušenost, postupně i slepota, nedostatek fyzických sil.

Když jsem jej jednou v rámci přednášek pro novice, kterých se ochotně účastníval i on, překvapil prosbou, aby nám vyprávěl o svém životě, nejprve bouřlivě protestoval. Tak rozhodně, že jsem se už už vzdával naděje na úspěch svého záměru. Bohu díky se nám podařilo jej přesvědčit, že přece nepůjde o nějaké chlubení se, ale prostě o vypravování tom, jak jej Bůh životem vedl. A pak jsme vyslechli jeho úžasně zajímavé povídání, které se po jeho smrti stalo základem pro shromažďování dalších informací o jeho životě. Bohu díky se dohledalo také mnoho starších fotografií. Na některých z nich mne uchvátil úsměv otce Metoděje. Takový spontánní úsměv jsem z jeho tváře neznal. Ve stáří, kdy jsme jej mohli poznat my, byl vážný, pokojně laskavý, vstřícně a zároveň zdrženlivě usměvavý.

Stručně bych myšlenku, která je pro mne při ohlédnutí se za životem P. Metoděje nejsilnější, mohl vyjádřit takto: Bůh si volí to, co je slabé. Viděli jsme, jak výraznou osobností byl P. Prokop Valena. Mohli bychom mluvit i o úžasném knězi z řádu servitů, P. Bonfiliu Wagnerovi, který několik let žil též na Dobré Vodě s P. Metodějem a pak v nedalekých Nových Hradech a který s P. Metodějem navázal krásné přátelství. P. Bonfilius byl veselý, tolik oblíbený a tolik se snažil, aby klášter servitů se znovu naplnil novými bratry. A přece tyto „velké“ muže si Pán Bůh pro své plány nepoužil. Použil si otce Metoděje s jeho bázlivou povahou, křehkým zdravím, vnitřními zábranami. Právě skrze něj dal Karmelu u nás nový vzrůst. Když jsme hledali slovo z Písma na náhrobní kámen P. Metoděje, otec Vojtěch Kodet navrhl citaci z listu sv. Pavla: „Otců nemáte mnoho…“ (1 Kor 4,15.) Svatý Pavel v listě vytýká Korinťanům, že si neváží apoštolů a hlasatelů víry, kteří pro svou službu přinášejí mnoho obětí. A uzavírá: „Nepíšu to, abych vás zahanbil. Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vaším otcem v Kristu Ježíši. Proto vás vybízím: Buďte takoví, jaký jsem já!“ To vše se ke vztahu mezi námi a otcem Metodějem velmi hodí.

I když jsme nevyhlásili nějaký „rok otce Metoděje“, umínili jsme si s bratřími, že těchto 13 měsíců mezi oběma výročími otce Metoděje, která jsem zmínil v úvodu, prožijeme v intenzivnějším vnímání jeho odkazu a v modlitbě za nová povolání do našeho společenství. Vytiskli jsme obrázky Panny Marie Vyderské a na jejich rubu text krátké modlitby, kterou Vám předkládám i nyní:

Maria,
Matko a Kráso Karmelu,
pomoz nám plodně žít
karmelské povolání
a vydávat o něm neokázalé,
věrohodné svědectví.

Snoubenko Ducha,
rozněť i v dalších srdcích
touhu a milost
kráčet ve stopách
velkých i prostých
světců Karmelu.
Amen.