Fr. Desiderio García Martínez, O.Carm.

3. – Doprovázet

V Salamance v jedné z komunit Archa se mi naskytla příležitost k bližšímu seznámení se s Jeanem Vanierem, zakladatelem těchto komunit, které společně vytvářejí lidé zdraví s osobami s mentálním postižením. Na nahrávce, kterou jsme tenkrát pořídili a následně přepsali, hovořil o umění doprovázet. Jeho slova mne velmi zaujala.

„Pro každého z nás... je životně důležité, aby měl svůj vlastní skrytý prostor. Každý člověk obvykle zná své hranice a ví, kam až sahají. Vůči tomuto mystickému prostoru druhého, protože je pro něj nezbytným, musíme zaujmout hluboký respekt. Nesmíme se ve své ukvapenosti snažit stůj co stůj ho narušit. Do komunit čas od času zavítají skvělí lidé, kteří se ihned pustí do doprovázení druhých tak, že vezmou někoho za ruku a snaží se ho někam dovést... Někdy to opravdu člověka dojme, ale ve skutečnosti je to obrovská drzost vůči druhému!!! Jelikož se tím naprosto nerespektuje jeho mystický prostor. Je fakt, že nám často přijdou do cesty lidé toužící po lásce a velmi citliví na gesta. Takovým je třeba pomoci, aby svůj vlastní prostor našli, ale nikoliv tím, že se jich začneme fyzicky dotýkat a hladit je. To je mnohdy ten nejlepší způsob, jak je [pouze] rozrušíme! Milovat neznamená vodit druhého za ručičku, aby nesešel z cesty, nebo jej hladit. Doprovázení znamená daleko víc... doprovázením pomáháme lidem ke svobodě, aby se stali sami sebou, objevili svou skrytou krásu a uvědomili si, že [oni sami] jsou studnicí života. Nezapomínejte: někdy člověk, zatímco dává, může zabíjet. Domnívá se, že miluje, ve skutečnosti však vytváří stav závislosti, která dotyčného dovede k naprosté frustraci...“

Doprovázet znamená probouzet v druhém určitou výzvu. Doprovázení je uměním kráčet s druhým pospolu a současně respektovat jeho mystický prostor. Milovat toho, koho doprovázíme, aby byl svobodný a mohl ve svobodě milovat Boha a druhé, víc než jen toho druhého (formátora samého). Formátor si nikoho nepřivlastňuje. Ten, kdo doprovází, sám sebe „staví na okraj“, čímž druhému stále připomíná: „Tvým středem nejsem já, nýbrž Bůh!“ (Ale uvědomme si, že nesmíme být na druhou stranu příliš podezíraví vůči každému mezilidskému vztahu, jako by představoval bůhvíjaké nebezpečí. Nedělat dramata tam, kde nejsou. Uvažujme logicky a počítejme s dynamikou evangelia, tedy mějme na mysli, že v srdci člověka existuje prostor, který může naplnit pouze Bůh.) Kolik bídy – co do citu – shledáváme někdy u formátorů a ve formačních domech! Vždyť přece formátor má být starším bratrem, a to jak na rovině životních zkušeností, tak na rovině učednictví [vůči Kristu], který doprovází svého mladšího bratra a sdílí s ním kus cesty a kus života. Ono „já“, kterému se zde věnuje pozornost, je vztahové já. Doprovázení se děje jako v perikopě o učednících putujících do Emauz, která představuje ikonu každého doprovázení ve víře (Lk 24). Především však je doprovázení [dílem] ve stylu Ducha svatého, tohoto milého hosta duše, jde o společenství s Bohem.

Takto zprostředkovávat doprovázení vyžaduje, aby formátor měl „trochu praktické zkušenosti na cestě kontemplace, v modlitbě, v bratrském životě a v apoštolské službě. Od formátora se požaduje jistá duševní a duchovní zralost; musí být poměrně svobodný od vnitřních konfliktů...“ (RIVC 57). Otcové pouště radí těm, kteří touží druhé vést, aby se přitom příliš neunáhlovali: „Nevyučuj předčasně, jinak budeš celý život tím, kdo nerozumí!“ (Apo 1082.) Naše RIVC, když v čl. 57 hovoří o formátorově poslání doprovázet, podtrhuje: „formátorem by neměl být bratr, který právě dokončil svou vlastní počáteční formaci.“ Ukvapenost neprospěje v žádném zaměstnání. A tak tím oprávněněji lze říci, že ani spěch co do pověření službou ve formaci není dobrý. Svatá Terezie od Ježíše opakovaně napomíná ty, kdo unáhleně touží dělit se o ovoce kontemplace a kdo přitom nemají žádnou zkušenost. Píše: „Abychom vykonali něco dobrého, k tomu je zapotřebí osvědčených ctností“ (Ž 13,8). Vždy je zapotřebí čas k dozrání. Terezie líčí takové pokušení ještě takto: „(Duše) v zápalu horlivostí rozdává na všechny strany a plnými hrstmi své plody (...) a nedbá na to, že (...) její ctnosti nejsou dost pevné“ (Ž 19,14; 17,2). A na jiném místě píše: „(Neboť i když je duše již v tomto stádiu [své duchovní cesty],) ať si nedůvěřuje natolik, že by vytáhla do boje, vždyť bude mít dost co dělat s tím, aby se ubránila!“ (Ž 19,13.) Jde o vážné varování těm, kdo mají sklon se při duchovním doprovázení zbrkle a neuváženě dělit o ovoce kontemplace. Svatá Terezie dodává, že ten, kdo příliš brzo rozděluje ovoce kontemplace a nepočká, až bude zralé, vyvolá v těch, které sytí, skutečný duchovní průjem! Nikdo, kdo sám nezažil duchovní doprovázení a péči, nemůže doprovázet druhé a pečovat o ně. Významný učitel otců pouště, svatý Evagrius, říká: „Koho uštkla zmije, zakusí mnohem méně bolesti, když to sdělí tomu, kdo už zmijí uštknutí také zažil.“ RIVC v čl. 58b shrnuje již řečené. „Formátor sám je bratr na cestě k ideálu, jehož není nikdy zcela dosaženo. Zná ze zkušenosti radosti a nesnáze cesty, na kterou ho Bůh povolal a na kterou nyní volá jiné. To jej uschopňuje, aby rozuměl kandidátům, kteří jsou mu svěřeni, aby sdílel jejich radosti i trápení a doprovázel je moudře jako ten, kdo tuto cestu dobře zná.“

Úkolem doprovázení je poskytnout kvalitní „stravu“ (srov. RIVC 58c), a nikoliv otrávit (něčím, co je jedovaté). To bychom ve zdání, že někoho krmíme, vlastně dotyčnému nabízeli jako Sněhurce otrávené jablko. Nač tyto připomínky svaté Terezie? Světice poznamenává, že měla vždycky v oblibě lidi vzdělané (srov. Život 5,3). Dlouhou dobu žádného takového zpovědníka nemohla najít, naopak trpěla tím, že narážela jenom na „ustrašené polovzdělance,“ o kterých podotýká: „ti mne vždy přijdou draho“ (5H 1,8). Jindy si zas naříká na nedůvěru ze strany duchovního vůdce a zpovědníka, kterému bylo při určité příležitosti jeho představeným doporučeno: „aby mě nevedl tak zúženou cestou, ale nechal působit Pánova Ducha“ (Ž 33,8).

Které kvality podle svaté Terezie definují formátora v roli doprovázejícího? Má být vzdělaný, člověk duchovní čili s určitou zkušeností (na duchovní cestě) a má být rozvážný (srov. Ž 13,6), aby tak v osobě, kterou doprovází, posiloval touhu po zodpovědnosti a současně respektoval stádia i tempo jejího růstu (srov. RIVC 57b). „I já se setkala s dušemi, které byly jako spoutané a ztrápené nezkušeností toho, kdo je vedl, a bylo mi z toho nanic“ (Ž 13,14). Jinde o těchto doprovázených píše: „Neboť se sotva vydali na pochod a již se po nich chce, aby létali... Mnohé duše upadají do omylu, když chtějí létat dříve, než jim Pán dá křídla“ (Ž 31,17–18). Tomu pak, kdo doprovází a klade přitom příliš velké nároky, Terezie radí: není vhodné „k dokonalosti vést silou paží“ (v duchu voluntarismu), nýbrž je třeba počínat si s nadhledem a: „postupovat zvolna, než věc vezme do rukou Pán...“ (Kniha o zakládáních 18,10.) Zvláštní důraz klade na absolutní pozornost vůči dotyčné osobě. Píše: „Musíme se přizpůsobit tomu, co vidíme v duších,“¹ a naléhá, aby si doprovázející počínal s hlubokým respektem, s lidskostí a určitou pružností a aby duše jemu svěřené nesvíral, vždyť je již řídí někdo větší než on. „Proto ať se pěkně vystříhá toho, že by omezoval vzlety duší,² neboť dosáhnou-li jednou této výše, vede je větší učitel, takže nejsou bez vůdce“ (Ž 34,11). Dobře známá je ona příhoda, jak Jeroným Gracián hubuje svatou Terezii od Ježíše a dává najevo své znepokojení nad tím, co řeknou o tom, že Terezii duchovně doprovází. Svatá Terezie mu na to bez zábran a velmi realisticky odpovídá: „Nevíte, že jakákoliv duše, i kdyby byla sebedokonalejší, musí mít nějaký odtokový kanál? Dopřejte mi ponechat si tento, protože i kdybyste namítal sebevíc, nezamýšlím měnit způsob, jakým ho využívám.“³

Doprovázení je skutečnost, kterou nelze naprogramovat. K úsilí o duchovní doprovázení patří celá řada dispozic (srov. RIVC 58b): vnitřní klid (vyrovnanost), ochota, trpělivost, hluboký respekt ke svědomí kandidáta, znalost psychologie a pedagogiky, citlivost vůči kultuře či subkultuře formovaného apod. Důvěra vůči formátorovi se rodí z důvěry formovaného vůči Bohu. Poslušnost (vůči formátorovi) se rodí z jeho poslušnosti vůči Bohu, a to z jednoho prostého důvodu. Pouze Bůh je hoden víry, nikoliv my obyčejní smrtelníci, a pouze Bohu přísluší [jako oprávněné autoritě, jíž je náležité se podřídit] něco tak posvátného, jako je lidská vůle. Formátor [sám o sobě] není hoden toho, aby vůči němu byli druzí poslušní! Nicméně (pohybujeme se stále v oblasti zprostředkovávání) ten, kdo se nechce podřizovat a na nikom nechce záviset, kdo ve strachu ze ztráty vlastní svobody není s to se nikomu otevřít, ten mnohdy končí – a sám si to ani neuvědomuje – jako otrok nespočtu věcí a lidí. A především jako otrok vlastního strachu. „Kdo důvěřuje všemu, projevuje, že má málo (schopnosti) rozlišování, ovšem ten, kdo nedůvěřuje nikomu, má (této schopnosti) ještě daleko méně.“ Tím chci naznačit, že se podřizuji druhému, zprostředkovateli, abych se stal poslušným vůči Bohu. RIVC nám v čl. 58b připomíná, že doprovázející – formátor kandidátovi v jeho osobním růstu pomáhá především „osobním rozhovorem, který má být veden pravidelně a v určitých intervalech, protože je to nezbytná a účinná, ověřená praxe.“

Pokud je výchova záležitostí Otce a utváření můžeme zahrnout do pole působnosti Syna, doprovázení nás odkazuje směrem k Duchu svatému. Ze strany doprovázejícího „vedení není ve skutečnosti nic víc než vedení k tomu, abychom slyšeli a poslouchali svého skutečného Vůdce – Ducha svatého, ukrytého v hlubinách naší duše. Nesmíme nikdy zapomínat na to, že ve skutečnosti nejsme vedeni a poučováni lidmi, a jestliže potřebujeme lidské „vedení“, pak je to jen proto, že bez lidské pomoci nejsme schopni navázat spojení s Duchem svatým, od něhož „máte zasvěcení ... a znáte všechno“ (srov. 1 Jan 2,20; český ekumenický překlad).“⁴ Účelem doprovázení je vzbudit v druhém touhu odevzdat svůj život.

Ze španělštiny přeložila Jaroslava Kučerová