KARMEL

P. Pierre-Marie od Kříže, OCD

„Proto naléhavě doporučuji, abychom nikdy nezanechali modlitby“ (KŽ 15, 3).

Mezi mnoha radami, které Terezie dávala těm, kdo ji žádali o světlo, se jich jen málo tolikrát opakuje jako tato. V jejím díle na ni narazíme často, v různých podobách. Světice ihned také vysvětluje proč: „Zde [v modlitbě] duše pochopí, co dělá, a získá od Pána milost pokání a sílu, aby povstala“ (KŽ 15, 3).

Pochopme, že Terezie zde hovoří na základě svých bohatých zkušeností. Sama nebyla vždy tou vznešenou mystičkou, kterou se pak stala. Její začátky byly těžké, plné slabosti a neúspěchů, které dlouho brzdily její nadšení pro Boha.

 

Modlitba pro ni byla neustále živou výčitkou, místem jejího zápasu. Pod Božím pohledem znatelně pociťovala, jak je život, který vedla – zcela připoutaná k marnostem, v nichž si její přirozenost libovala, – neslučitelný s nejvyšším a nejčistším darem, který od ní Bůh nepřestával žádat. Soustavně ji to trápilo. „Na tomto rozbouřeném moři jsem strávila téměř dvacet let...“ (KŽ 8, 2).

Co Terezii nakonec zachránilo? Modlitba. Nebýt jí, klidně by se oddala „světským radostem“, které její osobnost a povahu tolik přitahovaly – ale tím by byla pro Boha ztracená. Zato s modlitbou už nebylo možné uchovat si v takto rozděleném životě pokoj. V jedné chvíli Terezie podlehla, to je pravda. Pochopila, že si musí vybrat mezi radostmi světa a radostmi od Boha. Protože se cítila být více připoutána k prvním, ty druhé odmítla. Pod záminkou pokory se přestala modlit: „Jde o jeden z nejbolestnějších, nejjemnějších a nejskrytějších vynálezů ďábla, které jsem u něj objevila“ (KŽ 30, 10).

Je to zbožné přehánění? Nikoliv. Svatá Terezie to myslí přesně tak, jak to říká. Není ženou, která by něčeho litovala bez příčiny. Její slova jsou pravdivá. Do posledního dne svého života nepřestane tvrdit, že není horšího pokušení než pokušení opustit modlitbu.

Co zbude, jestliže přijdeme (mimo jiné) o tři účinky modlitby, o kterých se světice zmiňuje? Připravíme se o tři postoje duše, jež jsou podle ní pro duchovní život přímo zásadní: o poznání sebe sama, o pokoru a o velké tužby. Pozastavme se nyní u těchto účinků.

1. V modlitbě pochopíme, co činíme

V modlitbě se nám dostává sebepoznání, což je základ veškeré moudrosti. Terezie chce, aby nás toto sebepoznání doprovázelo až do nejvyšších stavů modlitby. Sebepoznání „je chlebem, který se dává k jídlu na této cestě modlitby se všemi pokrmy, byť by byly sebejemnější, a bez tohoto chleba se duše nemohou uživit“ (KŽ 13, 15).

Kde najdeme tento chléb? Zcela jistě ve zpytování svého svědomí, ale zde ho najdeme jen částečně, vždyť „nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci“. Sami sebe totiž soudíme pohledem, který nikdy nemůže být zcela nezaujatý. Náš pohled je deformován našimi skrytými sklony, jenže právě ty je třeba poznat.

Také život se vším, co přináší, i lidé s jejich soudy a kritikou nás velmi pečlivě poučují o nás samotných. Ale i jejich svědectví zůstává neúplné, neboť vidí pouze naše vnější chování. „Člověk soudí podle zdání...“ (1 Sam 16,7). Navíc nám často nepochybně unikne právě to, v čem bychom se od nich o sobě mohli dozvědět více pravdy.

Pouze Boží pohled zkoumá ledví i srdce. „Hospodin však vidí do srdce...“ (1 Sam 16,7). Modlitba nejenže nás staví pod Boží pohled, ale dává nám i podíl na Božím světle. V tomto jasu, který přichází shůry, vidí člověk i svá skrytá zákoutí, která by zpytováním svého svědomí nikdy neodhalil – a vidí je zcela novým způsobem. Takové poznání už není plodem zpytování sebe sama, které může být vždy jen částečné, ale je to poznání jakoby intuitivní, niterné – najednou vidíme svoji bídu. Vyprahlost modlitby, jež nás zanechá vyčerpané a bezmocné vůči nám samotným, vymete také všechny iluze, prozradí všechny malé lži, které měly vylepšit náš obraz sebe sama, odhalí každou kamufláž. Stojíme-li před Bohem tváří v tvář, všechny masky spadnou. Ani nevědomé lži, které do nás zasadil „duch světa“, v božském světle neobstojí.

Jedná se o běh na dlouhou trať, výsledky nevidíme hned. A někdy to námi také dost otřese! Často si myslíme, že už jsme se sebou hotoví, ale nejsme. Bůh ve svém díle očišťování našeho nitra ještě dlouho pokračuje.

Modlitba nás takto ožebračí, aby nás obohatila. Svlékne z nás člověka, kterým si myslíme, že jsme, a navrátí nás k tomu, jací skutečně jsme. Probudí v nás silnou nechuť ke všemu, co není pravda. Svatá Terezie neváhá takové dobrodiní přijmout a volá:

„Zkoušej nás, Pane, ty, který znáš pravdu, abychom tak my poznaly sebe samé“ (3 H 1, 9).

2. V modlitbě obdržíme lítost nad svými chybami

Modlitba je výměnou lásky. A nepřestává jí být ani v dobách největší neútěchy, kdy se nám zdá, že je Pán vzdálený, lhostejný k věrnosti našeho hledání. Zůstáváme z lásky, přestože ji necítíme (a právě tím víc, že ji necítíme), a z lásky zůstává také Bůh. Bez našeho vědomí, aniž bychom to pociťovali, se tak upevňuje vzájemná důvěrnost s ním a náš cit pro Boha se prohlubuje a zjemňuje. Ve stejnou chvíli, kdy milost osvěcuje naše nitro a naše chyby, nám dává také lítost nad nimi.

Láska špatně snáší vše, co ji vzdaluje od toho, koho miluje. Každá překážka, urážka, netaktnost je pro ni utrpením. Čím více milujeme Boha, tím více nás trápí, jak málo ho milujeme. Jestliže v modlitbě pochopíme, co činíme, pak také v modlitbě litujeme toho, co jsme učinili.

Přestaneme-li se modlit, nejenže se tím vzdálíme od světla pravdy, ale také už neuslyšíme jemné výtky lásky, které vnímáme pouze v usebrání. I kdybychom pak život naplnili sebelepšími skutky, stejně by se brzy ušpinil lidskou nepoctivostí a nakonec by jen velmi málo přispíval k našemu posvěcení a k uspíšení příchodu Božího království. Kristus nám připomíná, že jsou také dobré skutky, kterými neděláme nic zvláštního, které dělají i pohané.

3. V modlitbě získáme sílu znovu vstát

Láska je dynamická, potřebuje se sdílet a rozdávat. Podílet se na výměně lásky s Bohem znamená přijímat jeho božskou sílu. Láska v nás neprobouzí jen lítost nad minulostí, ale dává i sílu do budoucnosti.

„Navzdory zlům, kterých by se dopouštěl ten, kdo s ní (modlitbou) začal, ať ji neopouští, vždyť je to prostředek, kudy se dá vrátit k nápravě, a bez ní to bude mnohem těžší. (...) Pokaždé, když (duše) opravdově lituje a rozhodne se jej neurážet, obnovuje se původní přátelství a udílení milostí, které předtím (Bůh) dával, a někdy mnohem více, pokud si to lítost zaslouží“ (KŽ 8, 5).

Jestliže nás Bůh v modlitbě zkouší, není to proto, aby nás oslabil nebo zlomil, nýbrž přetvořil; proto, aby každou činnost, která zůstala na naší lidské úrovni, pozvedl na úroveň svého božského působení ve světě. Když Bůh vzbuzuje v duši lítost nad jejími chybami, není to lítost neplodná, tíživá. Je to lítost plná touhy. Tatáž láska, která nás vede k lítosti, nám dává zároveň i toužit.

Také svatý Petr prošel touto cestou. Ve zkoušce padl, zapřel Pána a poznal svou bídu. Ale pohled lásky, který si vymění s Ježíšem, ho pohne k lítosti. O dva dny později běží k prázdnému hrobu, kam vejde jako první, aby ho později láska vedla tam, „kam nechce“.

Svatá Terezie předává, co sama hluboce pochopila. Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu a začít konat to, co od nás očekává. Vytrvat v modlitbě „přes všechny chyby“, a dokonce právě kvůli nim, znamená zůstat v Boží ruce, v „pravici“, která nás chrání, vede a přitahuje.

Chvíle každodenní modlitby, které jsme si vyhradili, jsou nejcennější čas dne. Něco posvátného, co náleží Bohu: nechtějme si to vzít zpátky. Je jasné, že při tom budeme malounko trpět, a to mnoha způsoby, protože satan modlitbu nemá rád a snaží se nám ji často znepříjemnit. „Ví o škodě, která mu odtud vzchází,“ řekla svatá Terezie (KŽ 11, 4). Přesto vytrvejme. Bůh nás povede dál a dál, cestami, které nejsou naše cesty, dokud mu k tomu budeme dávat souhlas.

Bůh nás očekává, skrytý ve svém tajemství. Modlit se znamená hledět na toto tajemství očima víry a lásky. Bůh někdy trochu nadzdvihne závoj a zjeví se nám takovým způsobem, abychom ho byli schopni vnímat. Když se však přestaneme dívat, jak bychom mohli něco spatřit? Svatá Terezie pro nás opakuje:

„Ó, Pane, veškerá škoda nám vzchází z toho, že nemáme oči upřeny na tebe“ (CD 16, 7).

04-2013-kniha-modlitba chudeho(4. kapitola z knihy Modlitba chudého,
kterou v roce 2013 vydalo
Karmelitánské nakladatelství.)

Připomínáme

30 led 2023;
18:00 - 21:00
Setkání terciářů Velké Meziříčí
01 úno 2023;
00:00
bl. Kandelaria od sv. Josefa, panna
04 úno 2023;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
11 úno 2023;
08:00 - 12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín
13 úno 2023;
17:30 - 19:30
Setkání terciářů Brno

Kalendář

leden 2023
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Přihlášení