Charisma Karmelu je skutečností, jež má tolik projevů, kolik je členů Karmelu

Posynodální dokument Vita consecrata podtrhuje, že řeholníci jsou nedílnou součástí církve a Boží lid od nich očekává různé formy svědectví evangelijní radikalitě a bezvýhradnosti (1). Řeholní život je však především darem církvi, darem, který odhaluje jádro svatosti a poslání církve.

V současné době dochází k vysokému oceňování této dimenze řeholního života, vztahující se k životu celé církve. Právem, neboť řeholní rodiny se především snaží být tím, co od nich církev očekává. A naopak, církev má právo očekávat, že v řeholních rodinách nalezne ono radikální vydání se (Bohu a službě jeho lidu), pro něž především byly její autoritou potvrzeny. Řeholníci si jsou vědomi, že Boží lid od nich především žádá právě toto svědectví o radikalitě evangelia.

Tento faktor má výrazný zpětný dopad na spiritualitu všech řeholních rodin. Často znamená menší koncentraci na ty aspekty, které se v minulosti považovaly pro určitou řeholní rodinu za typické, a větší důraz na ekleziální dimenzi jejich spirituality. Vezměme si jeden příklad – mariánská úcta v karmelitánské rodině. Dnes se v ní méně akcentuje škapulíř a více biblické, liturgické a ekleziální dimenze mariánské úcty, které jsou víceméně společné všem katolíkům.

Toto vanutí Ducha, proměňující řeholní život, však neznamená nepochopení pro různost a mnohotvárnost řeholních rodin. Aniž by bagatelizoval specifické poslání každé řeholní rodiny, druhý vatikánský koncil naopak důrazně vyzvedá přednosti různých řeholních řádů. »Je k prospěchu církve, aby společnosti měly svůj zvláštní ráz a úkol. Proto je třeba věrně chápat a zachovávat jak ducha zakladatelů a jejich záměry, tak zdravé tradice; to vše tvoří dohromady rodinný majetek každé společnosti« (2). Vita consecrata jde tak daleko, že tvrdí: řeholní život nesmí v církvi chybět, ale spíše je základním prvkem, který vymezuje a vyjadřuje vlastní podstatu církve jako prodloužení Krista a Kristova poslání (3). Svatý otec s vděčností připomíná, že Boží Duch v dějinách podnítil hojnost historických forem řeholního života. »Jsou jako strom s mnoha větvemi, který má své kořeny v evangeliu a v každé době přináší církvi bohatou úrodu« (4). Zdůrazňuje v církvi neustálou přítomnost obrovského počtu svatých mužů a žen, zakladatelů, kteří se rozhodli následovat Krista v radikalitě závazku k řeholnímu životu. Díky mnohostranné službě řeholníků a řeholnic zjevuje zasvěcený život jednotu přikázání lásky v nerozlučném spojení lásky k Bohu a lásky k bližnímu (5).

Rodinný duch, který řeholní život charakterizuje, je také tím, co rodiny mezi sebou navzájem odlišuje. Prostředky svatosti jsou pro všechny stejné, ale to, jak se konkrétně žijí, jak jsou akcentovány, a jejich vzájemný vztah umožňují úžasnou různost, která církev obohacuje. Dědictví řeholních společností i jejich konkrétní oblast působnosti jim pak dává jejich typickou spiritualitu.

Vyjmenovat některé křesťanské hodnoty, které se Karmel snaží obzvláště intenzivně a plně žít, nemá za cíl tyto hodnoty izolovat, ale spíše v nich poznat dílčí prvky jednoho celku rodinného ducha. Charisma Karmelu je skutečností, jež má tolik projevů, kolik je členů Karmelu. Vedle základních prvků, které sdílejí všichni karmelitáni, existuje ještě široká škála životních forem, do nichž se karmelitánské principy vtělují: od klauzurovaných kontemplativních mnišek po laiky přidružené ke Karmelu, včetně terciářů, kteří dnes vykazují překvapivý rozkvět; od bratří (tzv. prvního řádu) až po sestry činných kongregací, které přijaly dar vnášet Kristovu milosrdnou lásku do všech lidských potřeb.

Jak by Karmel nebyl vděčný, že dal církvi dva mistry duchovního života – učitele církve: svatou Terezii od Ježíše a Jana od Kříže? A jak by nemohl být vděčný za mocné vlny hlasů z celého dnešního katolického světa žádající o prohlášení sv. Terezie z Lisieux za učitelku církve, tj. za oficiálně uznanou učitelku spirituality církve? (6) A ještě navíc byl obdařen takovými prostými dušemi, jako byla »malá Arabka« blahoslavená Miriam Baouardy (první Palestinka blahoslavená od prvních staletí existence církve), jako byla svatá Terezie Markéta Redi, jež byla prostě zaplavena mystickým odhalením faktu, že »Bůh je láska«. Karmel byl požehnán takovými intelektuálními velikány, jako byla blahoslavená Edita Steinová, takovými neúnavnými pracanty, jako byl Titus Brandsma, takovými skrytými, a přece výmluvnými a na evangelium soustředěnými dušemi, jako byla blahoslavená Alžběta od Trojice, takovými řadovými bratry a pastýři duší, jako byl svatý Rafael Kalinowski. Avšak toto bohatství a pestrost jednotlivých forem karmelitánského charismatu působí základní společný duch, který je spojuje v jedinou řeholní rodinu.

Aspekty křesťanské spirituality, jež jsou pro Karmel charakteristické, mohou být vypočítávány a formulovány různě. S rizikem, že budu poněkud zjednodušovat, bych je rád rozdělil do čtyř kategorií:

a) láskyplná kontemplativní zkušenost Boha;
b) zkušenost pouště;
c) zpřítomňování Kristovy lásky k jeho matce Marii;
d) služba uprostřed lidu.

(1) Vita consecrata, čl. 3; (2) Perfectae caritatis, čl. 2); (3) Vita consecrata, čl. 29; (4) Vita consecrata, čl. 5; (5) Vita consecrata, čl. 5; (6) Tato přednáška zazněla 2. května 1997 v Praze; 19. října téhož roku papež Jan Pavel II. Terezii z Lisieux skutečně Učitelkou církve prohlásil.

Převzato z knihy:Karmel v české církvi
Autor: Redemptus Valábek, OCarm.
Vydalo:KNA

Související články

Kontemplace: vidět svět Božíma očima
Kontemplace: srdce karmelitánského charismatu