Zkušenost pouště
Karmelitáni porozuměli, že pokračování Kristovy přítomnosti a jeho díla znamená bojovat s mocnostmi zla obzvláště v jejich nejrafinovanější podobě. První karmelitáni pochopili tuto nutnost v kontextu křížových výprav.
A sv. Terezie z Avily neměla při své reformě nic více na srdci, než návrat k zápalu oněch prvních, idealizovaných dní na hoře Karmel. Nejnovější příručka pro formaci v celém řádě (1) popisuje tento aspekt karmelské spirituality následujícím způsobem:
Poušť prvních karmelitánů byla pouští v doslovném smyslu: šlo o pusté místo v určité krajině. Současně však se vzdali vyšlapaných stezek, aby žili jako cizinci v zemi Páně a aby se oddali kontemplativnímu životu. Sdíleli spiritualitu křížových výprav i duchovních hnutí 12. století »Následování Ježíše Krista« (obsequium Iesu Christi) v onom původním kontextu »pouti do Jeruzaléma« (peregrinatio hierosolimitana) pro ně znamenalo především následovat Krista ukřižovaného, Ježíše, který se zřekl sám sebe a zemřel nahý na kříži.
Když opustili jistotu domovské pouště na Karmelu, odnášeli si s sebou zvnitřněnou zkušenost (pouště). Přijali status žebravého řádu, protože v hnutích chudoby poznali duchovní program blízký jejich vlastnímu. »Chudoba beze všech jistot« (paupertas incerta) byla jiným způsobem osvobození od veškeré zajištěnosti a úplného vydání se Pánu. Opět se stali cizinci a museli proto jasněji určit identitu »karmelitána«. Museli žít bez nějaké historie pojící se k založení, bez historického charismatického zakladatele, bez nějaké přesné tvářnosti. Museli si vytvořit duchovní poušť ve svých srdcích a stát se muži holé víry. (RIVC 1988, čl. 24–25)
Svatý Jan od Kříže, opíraje se o nejlepší karmelitánskou tradici, popisuje výstup na horu Karmel a odmítá přitom skrývat či maskovat náročné požadavky života v Boží blízkosti, obzvláště v jeho pokročilejších stupních. V těchto radikálních požadavcích, symbolizovaných jeho slavnými »nadas« (tj. nic), sv. Jan nezná kompromis. Jako duchovní vůdce hluboce zamilovaný do Boha, ale také zcela oddaný těm, které vede, chce je vést rychlou a bezpečnou cestou k »jedinému potřebnému«. Lituje toho, že často i zapálení řeholníci se pečlivě vyhýbají přímé cestě a volí si cesty spíše podle své libosti, snazší cesty, které jim ovšem nezřídka znemožňují dosáhnout vrcholu hory, Krista samého. Sv. Jan poukazuje na tak mnohé překážky podél cesty a stále znovu radí odloučit se od všeho, co není Bůh – cíl všeho našeho snažení. Hluboce zakotven v Písmu svatém, v patristické tradici a v karmelitánské škole, naléhá světec: Bůh je jediné absolutno, všechno ostatní je relativní. Ale v Bohu a podle jeho vůle všechno ostatní získává svůj pravý význam a důležitost. A pokud porozumíme, že vše to ostatní má jen relativní platnost, pak toto ostatní může být při výstupu na horu dokonce velkou pomocí.
Jak ale této pouště, tohoto odloučení docílit? Směrnice pro formaci shrnují výstižně – současným jazykem – karmelitánský náhled na tuto věc takto: karmelitáni
zbaveni původní hmotné pouště museli si vytvořit poušť vnitřní prostřednictvím neustálého procesu duchovního sebevyprazdňování, opouštějíce postupně lidské opory a veškerý druh materiální, ideologické či duchovní zajištěnosti. Karmelitánská poušť se tudíž nevyhnutelně stává pouští duchovní a mystickou: pouští víry a lásky.
Tato poušť je jistě tvrdší, než ona prvotní, poněvadž tu jde o ustavičný a nikdy nekončící proces zřeknutí se sebe sama. Karmelitánská tradice popsala tento proces rozmanitými způsoby a užívá například pojmů »čistota srdce« (puritas cordis) a »být svobodni pro Boha« (vacare Deo). Tyto výrazy vyjadřují naprosté odevzdání se Bohu a postupné vyprazdňování se od sebe sama. (Tamtéž, čl. 27)
Kandidáti karmelitánského života jsou vyučováni o důležitosti zkušenosti pouště:
Pouští je v karmelitánské spiritualitě kontemplativní život. V procesu duchovní přeměny (což znamená: v kontemplativním životě) jsme vyprazdňováni od toho, oč se staráme a co potřebujeme, a jsme naplňováni Bohem – a tak nám jde výhradně o něj. Umírání sobě samým a znovuzrození v Bohu se tak spolu dokonale shodují. V této poušti se nám dostává setkání s hodnotami Božími, jež nelze poznat ani jich dosáhnout žádným lidským úsilím.
Podle vyznání: »žije Hospodin, před nímž stojím« (srv. 1 Král 17,1)... je poušť výsledkem výhradně působení Božího; vstupujeme do ní jen tehdy, když nás do ní uvede Bůh, a vše, co můžeme my udělat pro to, abychom jí dosáhli, je: otevřít se jeho působení. Tento vyprazdňující proces pouště je tedy nemožný bez přímého Božího zásahu; poušť je pro každého člověka »místem«, kde Bůh vstupuje do lidské historie v neustálém procesu vtělení. (Tamtéž, čl. 28)
(1) Jde o Ratio Institutionis Vitae Carmelitane /RIVC/ z roku 1988, současné nejnovější RIVC je z roku 2000.
Převzato z knihy: Karmel v české církvi
Autor: Redemptus Valábek, OCarm.
Vydalo: KNA
Související články
Karmelitánská spiritualita patří do církve (1)
Kontemplace: vidět svět Božíma očima
Kontemplace: srdce karmelitánského charismatu