Eliáš (IX. stol. před Kristem)

 

Eliáš je prorok žijící v samotě, který uchovává žízeň po jediném Bohu a žije v Jeho přítomnosti. Je člověkem kontemplace, uchváceným žhoucím zanícením pro Boží svrchovanost, jehož „slovo plálo jako pochodeň“ (Sir 48,1). Je mystikem, který se po dlouhé a namáhavé cestě učí číst nová znamení přítomnosti Boží. Je prorokem, který zasahuje do života lidu a vede lid v boji proti falešným modlám zpět k věrnosti smlouvě s jediným Bohem. Je prorokem solidárním s chudými a opomíjenými a brání ty, kteří trpí násilí a nespravedlnost. (Konstituce 1995, čl. 26)

Od vzniku Řádu v něm karmelitáni nacházejí inspiraci, jeho vliv je přítomný v celých dějinách Řádu, takže ho zaslouženě pokládají za svého duchovního zakladatele.

V čase křížových výprav se několik křižáků, přitahovaných krásou Karmelu, jeho geografickou polohou a také jeho spojením se jménem proroka Eliáše, uchýlilo na horu Karmel. Jacques de Vitry, v letech 1216–1228 biskup v Akkonu, zpětně vylíčil duchovní znovuzrození Svaté země po křižáckých výpravách v 11. a 12. století:

Poutníci oddaní Bohu a zbožní lidé proudili do Svaté země z různých částí světa... Někteří svatí mužové se však zřekli světa, neboť byli v nitru puzeni city lásky a svatými touhami a planuli duchovní horlivostí; zvolili si místa k přebývání, která více vyhovovala jejich záměru a zbožným touhám. ... Jiní, podle příkladu a v následování svatého poustevníka proroka Eliáše, vedli poustevnický život na hoře Karmel, zvláště v té části, která leží nad městem Porphyria, které se dnes jmenuje Haifa, blízko pramene, který se nazývá pramenem Eliášovým, nedaleko kláštera blahoslavené panny Markéty. Ve svých skromných celách, podobných včelím úlům, jako včely Páně vyráběli med duchovní sladkosti.

Někdy mezi léty 1206 a 1214 přijala skupina latinských poustevníků, která žila „u pramene na hoře Karmel“, z rukou Alberta, patriarchy jeruzalémského (1), „pravidla pro život“, která pak roku 1226 potvrdil papež Honorius III. Není jisté, zda na Karmel tyto poustevníky přivedla úcta k proroku Eliášovi (2). Řehole neříká, že karmelitánský způsob života je inspirován Eliášem. Ani později, ve spise »Ohnivý šíp«, který sepsal v roce 1271 generální převor Nicolaus Gallus ve snaze přivést karmelitány zpět k čistě poustevnickému životu, není zmiňován příklad tohoto velikého starozákonního poustevníka. Pravděpodobnější je, že prostá skutečnost, že první klášter se nacházel hoře Karmel, a později vzpomínka na tento fakt přispěly ke zrodu a rozvinutí úcty těchto poustevníků ke sv. Eliášovi. Teprve v průběhu dějin se téma »Eliáš« stalo integrující částí karmelitánské spirituality (3). Jisté narážky na legendy o poustevnickém životě, který na Karmelu přetrvával od doby proroka Eliáše až do dob křížových výprav, najdeme v prvním oddíle konstitucí z generální kapituly v Londýně v roce 1281:

Prohlašujeme a přísaháme, že bezpochyby od času, kdy na hoře Karmel žili ve zbožnosti proroci Eliáš a Elizeus, svatí otcové jak Starého, tak Nového zákona, které přilákala do samoty této hory kontemplace nebeských dober, tam vedli u Eliášova pramene ve svatém pokání a bez přerušení plodně povznášející život. Byli to jejich následovníci, které Albert, patriarcha jeruzalémský, za časů Inocence III. spojil v jedno společenství tím, že jim dal Řeholi, kterou Inocencův nástupce papež Honorius a mnozí další papežové po něm svými přípisy s úctou potvrdili, a tak schválili tento řád. Tím, že v této Řeholi skládáme sliby, sloužíme my, jejich následovníci, Pánu v různých částech světa až do dnešního dne.

Zde můžeme ještě vnímat rozdíl mezi prvními poustevníky z doby Starého a Nového zákona a jejich následovníky v čase papeže Inocence III. V prvním oddíle konstitucí z roku 1324 však jsou tito následovníci situováni už do doby Ježíše Krista. To proto, aby se podpořila myšlenka o nepřerušené posloupnosti existence karmelitánského řádu již od doby proroka Eliáše. Toto přesvědčení povede k smutným sporům mezi karmelitány a jezuitou Danielem van Papenbroeckem (4). Mezitím se postava proroka Eliáše stávala stále významnější pro spiritualitu Řádu; v 15. stol. napsal karmelitán Thomas Netter z Waldenu bez dalšího upřesnění: „Naše profese nás vybízí, abychom byli jako on.“

Zdá se, že tím, kdo jako první sjednotil mariánskou úctu s památkou proroka Eliáše, byl John Baconthorpe († asi 1348), který píše:

Podle výroků proroků se usadili mniši na Karmelu hlavně kvůli tomu, aby uctívali Blahoslavenou Marii... A protože je Maria uctívána a velebena Karmelem, je také správné, aby se na Karmelu, jí zasvěceném, mohli setkat karmelitáni, kteří ji uctívají zvláštním způsobem. Tak tomu bylo v minulosti, jak dokazují události, předpověděné v proroctví. Také Saul vybudoval svůj triumfální oblouk na znamení vítězství na Karmelu, zasvěceném blahoslavené Marii (1 Sam 15,12); na Karmelu přinesl Eliáš oběť (1 Král 18,23) a Achab po této oběti pochopil, kdo je Bůh; na Karmelu se usadil Elizeus (2 Král 4,25). Tak měli ke Karmelu vztah proroci a králové, kteří svými činy uctívali „Paní místa“, blahoslavenou Marii.
Aby úcta k Panně Marii na jejím Karmelu nepřetržitě pokračovala, vznikl řeholní řád karmelský. Úcta, kterou můžeme nalézt na místech, kde žili a zemřeli svatí, má svůj původ ve vnímavosti pro Boží vedení... Ale třebaže všichni, kdo měli být vykoupeni, uctívali už v době proroků, podle myšlenky sv. Augustina v dopise 29, Syna blahoslavené Marie, který měl přijít, přesto otcové Karmelu v době Eliáše a Elizea, když uctívali Mesiáše, dali současně počátek své řeholi na Karmelu blahoslavené Panny Marie. Toto se připomíná ve starobylých dějinách řádu.

Nejúplnější formu této eliášské a prorocké spirituality nalezneme v »Knize prvních mnichů« ze 14. století. Tento spis byl pravděpodobně redigován katalánským provinciálem Felipem Ribotem mezi lety 1380 a 1390. Ribot zde předkládá dějiny Řádu od Eliáše po přesídlení do Evropy. Aby svému vyprávění dodal věrohodnosti, datuje tento spis do raného pátého století. Výslovně se v této knize navazuje na tradici otců pouště:

Prorok Eliáš je nahlížen jako zakladatel mnišství. S ním začíná tato prastará instituce. On byl přece ten, kdo jako první z touhy po větší dokonalosti odešel daleko od měst, aby se zcela oddal kontemplaci božského. Oprostil se od všeho pozemského a světského. Veden a puzen Duchem svatým začal vést život prorocký a poustevnický.

V obláčku vystupujícím nad moře (1 Kr 18,44) rozlišil prorok podle Knihy prvních mnichů symbol Mariina panenství, které chtějí karmelitáni horlivě napodobovat – tento obraz je převzat i do současné liturgie slavnosti Panny Marie Karmelské.

Skutečně významnou postavou se stal Eliáš v životě Edith Stein. Dotýkal se totiž velmi citlivého místa – její židovské identity. Ve vztahu k Eliášovi Edith mimo jiné píše:

Tím, že jsem se stala katoličkou, jsem se poprvé v životě cítila jako skutečná Židovka.“
„Proroka Eliáše uctíváme jako svého vůdce a otce. Někteří lidé to ovšem považují pouze za ‚legendu‘, která nemá valného významu. My, kdo žijeme na Karmelu a každý den se k našemu svatému otci Eliášovi modlíme, víme, že Eliáš není nějakou bájnou postavou z dávné minulosti. Jeho duch mezi námi aktivně jedná v živé tradici a určuje náš způsob života.

Současné chápání »následování« proroka Eliáše vyjadřují Konstituce Řádu z roku 1995 v článku 26:

Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště, nerozděleného srdce, stojícím cele před Bohem, zcela oddaným službě Bohu, člověkem, který si bez kompromisů zvolil Boha a plane zanícením pro Boha. Jako Eliáš také karmelitán věří v Boha, nechává se vést Duchem a Božím slovem, přijatým do hloubi vlastního srdce, aby dosvědčoval Boží přítomnost ve světě – tím, že dovolí, aby Bůh byl v jeho životě skutečně Bohem. A konečně vidí karmelitán v Eliáši, spojeném s hloučkem jeho prorockých učedníků, vzor bratrství žitého v komunitě, a učí se spolu s ním být prostředníkem Boží něhy vůči nuzným a pokorným.

(1) Albert z Vercelli († 1214), latinský patriarcha pro Svatou zemi sídlící v Akkonu, od roku 1504 uctívaný v Řádu jako svatý.
(2) Eliáš měl nicméně pro křižáky nepřehlédnutelné bojovné rysy, které – zvláště na pozadí představ o vazalské službě Kristu – mohly oslovovat: vzepřel se Baalovu kultu podporovanému královnou Jezábel, oznámil králi Achabovi Hospodinovu pomstu za neprávem přivlastněnou Nábotovu vinici, přivedl izraelský lid zpět k víře v Hospodina. A také touha po prorokově zkušenosti s Bohem, po setkání v „tichu něžného, jemného vánku“ přitáhla na horu Karmel četné poustevníky již v raných staletích křesťanské éry: z byzantské doby máme svědectví o klášteře řeckých mnichů, který byl zasvěcen sv. Markétě z Antiochie, jejíž svátek – 20. červenec – se kryje se svátkem proroka Eliáše.
(3) Vlastní slavnost proroka Eliáše je v liturgii doložena až v „Missale Carmelitarum“ z roku 1551.
(4) Již od prvopočátků Řádu jsou odkazy na proroka Eliáše, „zakladatele“, neseny nutností obhajoby samotné existence Řádu. IV. lateránský koncil zakázal roku 1215 (tedy pouhý rok po smrti Alberta z Vercelli, autora Řehole) zakládání nových řádů. Bratři sice obdrželi určité schválení od papežů Honoria III. (1226), Řehoře IX. (1229) a Inocence IV. (1245), definitivního potvrzení své Řehole se však dočkali až roku 1247. Františkáni a dominikáni, kteří v nově příchozích karmelitánech snadno mohli spatřovat nevítanou konkurenci, měli své všem známé zakladatele (František † 1226, Dominik † 1221).
Přesvědčení o Eliáši jakožto „zakladateli“ karmelitánů je v 17. století zpochybňováno jezuitou Danielem van Papenbroeckem. Karmelitáni přesto umíněně trvají na svém. Když hrozí eskalace sporu, zakáže roku 1696 papež Inocenc XII. jezuitům a karmelitánům psát proti sobě a o dva roky později dokonce nařizuje ohledně původu karmelitánů mlčení.
Na začátku 20. století se i karmelitáni oficiálně distancují od Eliáše jako svého historického zakladatele, jeho osobnosti jako vzoru, příkladu a pramene inspirace se ale samozřejmě drží nadále.

(Z různých pramenů zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)