KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Karmelitánské nakladatelství nyní vydalo knížečku o škapulíři a o marián­ské zbožnosti s ním spojené. To byl podnět k volbě tématu mé přednášky při letošním celostátním setkání terciářů v Kostelním Vydří. Její obsah jsem ještě upravil a předkládám Vám jej nyní i v psané podobě. V českém překladu se kniha jmenuje: Pod ochranou škapulíře a napsal ji
polský bosý karmelitán Jerzy Zieliński. Ale já bych se přidržel jejího titu­lu v originále a přesně podle něj jsem nadepsal i tento článek.

Je obtížné říci o Panně Marii a pro prohloubení našeho vztahu k ní něco neotřelého, konkrétního a inspirativního (tj. vdechujícího ducha). Proto jsem na knížečku dost čekal. Chci Vám ji teď představit, ale ne ji převy­ právět.

Něco nám v ní také nemusí „sednout“, jako snad slovní obraty „dát se do služby Marii“ či „otroctví“ (jakkoliv jde o pojem drahý sv. Ludvíku Grignio­novi). Ale to nevadí. Aspoň si líp uvědomíme, jak „to máme“ s Pannou Marií my sami. A možná se díky knížečce seznámíme s něčím, co nepřijmeme hned, ale k čemu se třebas vrátíme v budoucnu. Zatím stačí, že o tom víme a víme, kde to hledat.

Pravděpodobně leccos z toho, co se v knize píše, nebude pro vás nové. Ale objevit nové není přece jedinou formou užitku, který nám četba při­ náší. Je cenné, že nám kniha při usebrané četbě připomene pozapomenuté. Nebo vyjádří slovy, co tušíme intuicí, a tak usnadní zapamatování si toho i sdělování toho druhým.

Vztah s Pannou Marií ústí do odevzdání se jí

První část knížky nám pomáhá zamyslet se od základu nad naším vzta­hem k Panně Marii.
Když jsme o tom nedávno mluvili v terciářských společenstvích, zakusili jsme, jak na nás pořád útočí obava, že vztahem k Panně Marii se proviní­me proti Pánu Ježíši a ochudíme ho. Považuji tuto pochybnost za rafino­vaný útok Pokušitele, který nás má velmi poškodit. Na druhé straně jsme k takové pochybnosti zavdali příčinu my sami (nebo naši předkové) tím, že náš vztah k Panně Marii nebyl vždy dostatečně pravdivý, opravdu ne­sený životem s Ježíšem, ale byl mnohdy okázalý, bezmyšlenkovitý, pře­hnaný nebo prostě Kristu jinak nevěrný... 

Maria není ústřední postavou naší víry. Ale tiše stojí v Ježíšově těsné blíz­kosti a pomáhá nám být s ním, porozumět mu, věřit mu, následovat ho. Přes zmíněnou všelijakou naši „mariánskou“ upovídanost, přehánění a ký­čovitost zůstává Maria pokladem pořád nedoceněným, stále dost neobje­veným. Ale skrze škapulíř se nám otvírá zcela konkrétní možnost, aby­chom k Marii přistupovali „zpod jejího pláště“ – zahřáti její péčí a láskou!

Kniha je cenným ovocem zbožnosti polského bosého Karmelu. Nabízí nám jednak myšlenky k zamyšlení pro náš vztah k Panně Marii, ale také obsahuje konkrétní pokyny ohledně obřadu obléknutí a ohledně nošení škapulíře (což jsou věci, na které se často v praxi ptáte) a také obsahuje modlitby k Panně Marii. Některé hezké myšlenky bych nám rád přímo
citoval. Ta první vyjadřuje, oč v našem vztahu s Pannou Marií co do pod­staty jde:

Srdcem mariánské úcty je osobní prožití daru její mateřské lásky. Samo intelektuální poznání, že Maria je Ježíšovou Matkou a též mou Matkou, ještě neprobouzí skutečnou zbožnost. Nejprve je zapotřebí „přeložit“ toto intelektuální poznání tajemství „do jazyka“ zkušenosti a praxe. Teprve osobní sblížení dvou srdcí, která sdílejí společné štěstí i neštěstí, radosti i problémy, a také snaha připodobnit se Panně Marii plodí vztah lásky.

Toto osobní poznání Mariina mateřského vztahu k nám pak vede k naší reakci. Svěřujeme se Marii. Podle autora knížky to vyvrcholí v náš úkon obětování (darování) se Marii. Podrobněji o něm hovoří takto:

Přijmout Pannu Marii k sobě v aktu obětování se znamená osobní závazek a naprosté odevzdání se jí do služby. Neomezuje se na odříkání té či oné modlitby nebo na ten či onen vnější projev úcty za daných okolností, ale zahrnuje celý lidský život z hlediska vnitřních skutečností i vnějšího jednání.
Tomuto postoji se učíme přímo od Panny Marie, která při zvěstování odpověděla andělovi: „Ecce ancilla Domini – jsem služebnice Páně“ (Lk 1,38). Tak se naprosto odevzdala do Otcovy odvěké vůle. Její obětování se je naprosté, zahrnuje celou její bytost: rovinu fyzickou, morální i duchovní.
Náš akt naprostého sebeodevzdání se jí vede k tomu, aby nás mohla účinně a rychle vést po cestách duchovního života neboli svatosti. Tyto cesty ústí do věčnosti, do tajemství prožívání Mariiny mateřské lásky v nebi.

U tohoto mne napadla pochybnost, zda musí jít vždy o úkon výslovný. Mám za to, že k tomu v našem životě může dojít i bezděčně. Asi jako když šlapete namáhavou cestou a zjistíte, že vás už dlouhý kus cesty ně­kdo obětavě doprovází, a vy na se něj zahledíte, zaradujete se a vděčně jej vezmete za ruku a přidržíte se jej, aniž byste řekli slovo...

Ale posuďte sami, zda se vám to zdá přesvědčivé. Zpravidla nezůstáváme jen u takového romantického pohledu beze slov, ale vyznáme jeden dru­hému slovy svou vděčnost, náklonnost a představu o našem vztahu do budoucna.
Obléknutí do škapulíře Panny Marie a to, že ho nosím, je jedním takovým výslovným úkonem odevzdání se Panně Marii, spojením se s ní.

Škapulíř jako dar od Panny Marie

Druhá část knížky se zaměřuje na škapulíř a na historii této „pomůcky“ (nebo formy) prožívání vztahu s Pannou Marií. Pečlivě vypráví o vidění sv. Šimona Stocka, jemuž se Panna Maria ve 13. století zjevila v odpověď na jeho prosby o to, aby pomohla karmelitánskému společenství. Ukáza­la mu na karmelský hábit se škapulířem a o své mateřské péči o řád Šimo­na ujistila. Autor naší knížečky je přesvědčen, že svatý Šimon v oné těžké době vedl své spolubratry právě k takovému odevzdání se Panně Marii, o jakém jsme mluvili.

Zajímavé je, že Maria prý podle nejstaršího znění legendy ukázala na jeho škapulíř, když mu říkala, že škapulíř je znamením její ochrany. Teprve poz­dější podoba legendy vypráví o tom, že Šimon dostal škapulíř teprve od Panny Marie... Ovšem na podstatě toho, co tím Panna Maria karmelitánům slibuje a dává, to nic nemění. Vstupujeme do vztahu s Pannou Marií, ale ne jen obecně, ale ve společenství Karmelu, skrze toto společenství – v jeho rozměru historickém (svatí v nebi) a současném (řeholníci, řeholnice a ter­ciáři kolem mne).

Od počátku obnovy Karmelu u nás po roce 1989 otevřeně připomínáme, že škapulířová legenda si nenárokuje být historickým svědectvím a že skutečnost vidění sv. Šimona z ní nelze jednoznačně dokázat, ale na dru­hé straně ani neexistují přesvědčivé důkazy proti.
Legendy vždy na příběhu, jehož historicita pro ně není zásadně důležitá, názorně ukazují určitou pravdu víry. V tomto případě: to, že my karmeli­táni můžeme počítat s mateřskou péčí Panny Marie o náš život i o naši spásu. Na to můžeme spoléhat bez pochybování.

Hodnotu škapulíře ale nemusíme odvozovat jedině od onoho zjevení Panny Marie svatému Šimonovi a s tím spojených příslibů. Škapulíř je pro nás cenný i z jiných důvodů. Před několika lety jsem při setkáních třetího rádu poukázal na škapulíř jako šat, oděv. A s pomocí Slovníku biblické teologie1 jsem se pak zabýval symbolikou oděvu v Bibli. To velmi oboha­
tilo náš pohled na škapulíř. Obsah těchto úvah jsem pak převedl do čtyř novén k Panně Marii Karmelské, které vyšly tiskem v roce 2001 a které se někdo možná také občas modlíte.

Nyní bych se chtěl podobně věnovat tématu, které je v knížce Jerzyho Zielińského zmíněno jen krátce, ale zároveň i přímo v jejím názvu. Totiž zamyslet se nad tím, že škapulíř je znamení. Vrátím se k tomu za chvíli podrobněji.

Škapulíř vede ke Kristu a vychovává nás

Třetí část knížky je kratičká a na dvou stranách opět vyvrací onu rozjitřu­jící pochybnost o tom, že nás vztah k Panně Marii by mohl konkurovat našemu vztahu ke Kristu. Autor vysvětluje: cílem škapulířové formace je Ježíš Kristus. K němu nás to, že škapulíř nosíme a obracíme se k Panně Marii, vede.

Poslední, čtvrtou část knihy tvoří zajímavá kapitola o tom, že škapulíř, přesněji vztah s Pannou Marií, který je škapulířem vyjadřován a posilo­ván, vnáší do našeho života svůj vliv, přesněji řečeno: vychovává nás. Tato kapitola má dvanáct odstavců – každý pojednává o jednom aspektu této výchovy. Například nám škapulíř, nošený s pozornou vírou, pomáhá
nést kříž, a to jak kříž toho utrpení, které jsme si způsobili svým osobním hříchem, tak utrpení přímo námi nezaviněného. A podobně.

Ocituji z odstavce o čistotě srdce:

Čistota Mariina srdce přesahuje náš rozum. To ovšem neznamená, že je toto srdce před člověkem zapečetěné a zcela uzavřené. Ten do tohoto tajemství může vstupovat a poznávat je.
Vede k němu ale jen jediná cesta: prohlubování vlastního duchovního života. Proč jen tento jediný způsob? Z toho prostého důvodu, že praxe duchovního života si klade za cíl dosahovat stále vyššího stupně čistoty srdce. Vždyť jenom čisté srdce může stát před těmito tajemstvími a poznávat je za pomoci Božího světla.
Odevzdáme-li své srdce Panně Marii, podle zásady vzájemnosti jsme tím pozváni k dobrodružství poznávání jejího srdce.

Čistota srdce je dar. Boží dílo v nás. Mariino čisté srdce svým vlivem tomuto Božímu dílu v nás účinně napomáhá.

Opakovaně je také v této kapitole připomínáno, že náš vztah s Pannou Marií nás zavazuje také ke službě bližním. (To by se líbilo papeži Františkovi, kdyby to četl.) Při prožívání škapulířové úcty bychom se neměli uzavírat do světa svých soukromých záležitostí, ale podle Mariina vzoru bychom si měli všímat druhých lidí a jejich problémů. Měli bychom následovat její péči o příbuznou Alžbětu a o novomanžele z Kány Galilejské...

Škapulíř jako znamení

Romano Guardini, když povzbuzuje k touze rozumět nejzákladnějším znamením v liturgii, říká, že jde o to umět „z těla vyčíst duši“.2 Zkusme
se takto zamyslet nad škapulířem. Nosíme ho:

  • přímo na těle (to naznačuje: důvěrnost, bezprostřednost kontaktu a vztahu, důvěrnost odevzdání se Panně Marii),
  • stále (při všem, co prožíváme),
  • pro připomínku (protože jsme zapomnětliví, stále znovu jej na sobě
  • „objevujeme“ a připomíná nám tu, kvůli které jej nosíme),
  • na ochranu (tu nepůsobí automaticky, ale tím, že v nás aktuálně oži­vuje víru),
  • na svědectví (je ovšem důležité, pokud ho druzí zahlédnou, aby rozu­měli, čeho je znamením),
  • pro výstrahu Nepříteli; o tom píše J. Zieliňski: Když si (Nepřítel) všimne škapulíře na krku člověka, pak ví, že když tomuto člověku vyhlásí válku a začne ho zasypávat pokušeními, musí zároveň čelit moci té, která ho drtí svou pokorou. To je pro nás nesmírně důležité, vždyť jde o duchovní boj s nepřítelem naší spásy.

Také mne potěšil výklad přední a zadní strany škapulíře, citovaný z díla ji­ného polského bosého karmelitána: Část škapulíře spadající na záda nám napovídá, že „máme nést námahy, zkoušky a kříže pod ochranou Panny Marie v odevzdanosti do vůle Boží podle jejího vzoru“ a část spočívající na prsou připomíná, že by naše srdce mělo „bít pro Boha a bližní, z lásky se odpoutávat od časných zálib a za pomoci Panny Marie lnout k dobrům věčným“.3

K tomu, abychom jakékoli znamení vnímali, je třeba přicházet s ním smy­slově do kontaktu. Tedy u škapulíře: vidět ho, nosit ho, cítit ho na těle, vzít ho do prstů, políbit ho... Pověšený na stěně nebo nošený v peněžen­ce zůstává sice symbolickým oděvem, ale obléknuti jím nejsme. Ale zále­ží na povaze každého z nás, jak „vážně“ řeč, kterou toto znamení pro­mlouvá, bere a nechává ji mluvit.

O znamení obecněji a v Písmě

Znamením je vše, co nemá hodnotu jen samo pro sebe, ale co znamená ještě něco dalšího. Na něco dalšího to odkazuje. Slovy prof. Hellera: co „ukazuje nad sebe a za sebe“.

Znamení je důležitý pojem v Písmě. „Světla na nebeské obloze“ (Gen 1,14) mají sloužit „jako znamení“, aby svou polohou „oddělovala den od noci“ a „označovala období, dny a roky“. Karmínová šňůra v okně bude zname­ním, v kterém domě bydlí Rachab, která zvědům zachránila život a jíž se oni zavázali prokázat milosrdenství (Joz 2). Hospodin mnohokrát pro svůj lid koná „znamení a divy“ (např. když jej vysvobozuje z Egypta) a očekává, že odpovědí na tato znamení bude důvěra, víra, kterou mu bude jeho lid projevovat. „Hospodin řekl Mojžíšovi: Jak dlouho bude tento lid mnou pohrdat? Jak dlouho mi ještě bude nedůvěřovat, i když jsem uprostřed něho vykonal všechna ta znamení?“

V Bibli se se znameními setkáváme opravdu hojně. Ponechám stranou ta Boží znamení ve Starém i Novém zákoně, která mají povahu zázraku, vy­bočení z běžných přírodních zákonů, a tak zjevují Boží svrchovanost, moc... Nebudu také mluvit o znameních prorockých nebo o znameních Božího příchodu. Zaměřím se na ta znamení, jejichž obsahem je nějaké
„nenadpřirozené“ lidské počínání, které ovšem je smluveným znamením něčeho ve vztahu mezi Hospodinem a těmi, kdo jej ctí.

Starý zákon zmiňuje tři velké smlouvy, které Hospodin s někým uzavírá (a ke každé patří znamení):

  • s Noemem a celým tvorstvem – znamením je duha: to že Bůh v obla­cích dělá duhu,
  • s Abrahámem a jeho potomky – znamením je obřízka, tj. rituál obře­zání, prováděný Izraelity,
  • s Izraelity na Sinaji (Ex 31,12-17) – znamením je sobota, tj. dodržování předpisů o sobotě.

Jakou úlohu znamení plní, je dobře patrné z veršů Gen 9, 12-15:

Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým živým tvorem u vás pro budoucí pokolení:
kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.
Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svou smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo.
Voda už nevroste k potopě, aby zahubila všechno tvorstvo.

Duha je tu znamením, které dělá jen Bůh. Ovšem provádění obřízky a za­chovávání soboty už záležejí na postoji člověka. Kdo je zachovával, vy­znával svou víru vůči smlouvě s Hospodinem. Vyznával svou víru, že Hospodin bude své smlouvě věrný, a on sám byl věrný. Uskutečňováním znamení stvrzoval, že smlouva s Hospodinem trvá.

Ve Starém zákoně znamení také lidi rozdělovalo: na ty, kdo měli na smlouvě účast, a na ty, kdo byli mimo ni. Ale pozor: to v sobě skrývá du­chovní nebezpečí, mohlo by to svádět k pýše. Škapulíř nesmí být důvo­dem k tomu, abychom se povyšovali. A navíc škapulíř je znamením smlouvy, která v rámci přijetí spásy není nezbytná.

Škapulíř je znamením vztahu mezi Pannou Marií a námi, kteří tvoříme společenství Karmelu. S trochou nadsázky můžeme říci: znamením smlouvy mezi Marií a námi.

Taková smlouva – vůči všem Ježíšovým učedníkům – byla uzavřena Kris­tem na kříži, když Jana dal Marii za syna a Marii mu dal za matku. Proto čteme tuto perikopu evangelia o slavnosti Panny Marie Karmelské 16. čer­vence! Když nosíme škapulíř, hlásíme se tím k této smlouvě. Vyznáváme tím svou víru v Mariinu věrnost a svou snahu být jí věrní. 

Také zásvětná modlitba k Panně Marii Karmelské vyslovuje, že škapulíř hraje roli znamení. Škapulíř je znamením, které vidí Maria:

S láskou se díváš na ty, kdo jsou oděni tvým škapulířem,
a proto tě prosím: podporuj...
Ať ke mně škapulíř stále obrací tvé milosrdné oči...

A škapulíř je znamením, které vnímáme my:

(...) ať je mi zárukou tvé zvláštní ochrany v denním boji,
abych byl věrný...
...a připomíná mi ustavičně povinnost pohlížet na tebe
a odívat se tvými ctnostmi.

Podobné odůvodnění najdeme v Písmě tehdy, když je Izraelitům přede­psáno zvláštní ustanovení o oděvu (Nu 15,37-39):

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Promluv k Izraelitům a řekni jim, aby si povšechna pokolení dělali třásně na okraji svých šatů a nad třásně nad okraj ať si dají purpurově fialovou nit. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechny Hospodinovy příkazy a plnili je, abyste se neřídili svým srdcem a svýma očima...“

A na závěr připojím ještě jednu výraznou situaci, kterou mám spojenou s karmelským škapulířem: když P. Metoděje Minaříka, věrného ctitele Panny Marie Karmelské a našeho nejstaršího bratra, skrze nějž naše spo­lečenství přežilo léta totality, ba ještě se během nich rozrostlo, v jeho je­ denadevadesáti letech postihla mrtvička, musel být z kláštera převezen
do nemocnice. Tam strávil posledních několik dní svého pozemského ži­vota. Ale i v průběhu jeho pobytu v nemocnici mu bylo dopřáno ponechat si na krku plátěný škapulíř Panny Marie Karmelské. Jím oděn také ze­mřel. Pro mne to bylo a je neokázalé znamení Mariiny věrnosti....

Přihlášení