Smrt, která je drásavým okamžikem, okamžikem roztržení lidské podstaty, se může v perspektivě plynoucího času nicméně projasnit a projevit jako bod nejvyšší zralosti lidského života. Může ji doprovázet pocit, že jsme dospěli do zralosti, že náš osud je skutečně naplněný, že přinášíme Bohu v oběť završený život, jenž nám – bude-li on chtít – otevře bránu do jeho věčnosti.

(Olivier Lacombe /1904-2001/, Existence de ľhomme)