Existuje utrpení tak velké, že nás nechá beze slov. Cítíme před ním jistý druh hanby, že my sami jsme v bezpečí. Chtěli bychom zapomenout na vše, co není v souladu s nouzí, jíž jsme svědky, chtěli bychom se skrýt ve stínu tiché modlitby, abychom bytosti, které trpí, obklopili tou jedinou Přítomností, která není nikdy vzdálená.

(Maurice Zundel OblOSB /1897–1975/, L’évangile intérieur, 1942)