Milé dítě,

jednou jsem Vám už napsal dopis, došel Vám? Poslal jsem Vám spoustu pohlednic, ale mám dojem, že se cestou k Vám ztratily! A každý týden se pokouším poslat Vám balíček čokolády nebo fíků. Já jsem Vaše dopisy, Vaše dobrotivé dopisy, dostal v pořádku. Jak je to však bolestné, že s Vámi nemohu navázat spojení, že Vám nemohu poslat žádnou pomoc! (…)

Úpěnlivě prosím Ježíše, jemuž žádné utrpení, žádná úzkost není neznámá, aby do vašich srdcí seslal svůj jas, aby všechno vaše trápení proměnil v lásku. Prosím ho, aby část z toho seslal mně. Kdybych aspoň malou část z toho všeho směl nést s vámi. Ach… tahle veliká zkouška nás nutí otevřít srdce dokořán, působí, že se noříme až na dno záhady zla a tmy, ale i do Spasitelovy lásky! Jak velkou lásku si chová ke každému z vás, když ta jeho láska zahrnuje tak velké zkoušky určené k tomu, aby je posvětil a aby je osvítil. Závidím Vám, milé dítě, že takto strádáte, myslím, že opravdově žijete Vy. Všechny ty chvíle v čase jsou drahocenné pro Věčnost. Ty myšlenky, které v sobě neustále nosím, odevzdávám Panně Marii, když jdu do Bourguillonu. Tolik se k ní za vás za všechny modlím. Kéž zakusíte paprsky její něhy! Čím víc strádám tím, že vám nemohu přímo pomoci, tím víc ji prosím, aby vaše bolesti osvítila. (…)

Vyřiďte svým dobrotivým rodičům, že na ně myslím s hlubokou láskou. Pozdravujte všechny drahé přátele v Laskách a věřte, milé dítě, v mou hlubokou a vytrvalou náklonnost v Ježíši, jehož láska je silnější než veškeré hlubiny zla!

Váš

abbé J.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, dopis do okupovaného Polska, 6. února 1940)