Tato chuť, tato vášeň žít, kterou mi závidíš (a za niž jistě částečně vděčím skutečnosti, že jsem většinou vždy uspěl a také jsem se okolo sebe setkal s pomocí a sympatiemi) – tato chuť a tato radost jednat je něco, co nemáme zcela v rukou: je to pramen, který vyvěrá v nás bez nás, který můžeme dobře využít, usměrnit, ne však udržovat a živit. Pokud tato prvotní energie v hloubi nás ochabne, žádná úvaha ani zběhlost ji nemůže obnovit. (…) Hluboce jsem zakoušel tuto závislost, tuto bezmoc vlastní člověku, dodat sám sobě (tak nezbytnou) chuť do života. Právě na tomto místě jsem se cítil zasažen. Není to snad špetka smrtelné únavy, která provázela agonii našeho Pána? (…)

Již nějaký čas cítím, jak mne otázky, které přede mnou vyvstávají, a potřeby, v nichž jsem se ocitl, vedou k prohloubení tohoto problému únavy, znechucení, stavu duše přirozeně zatrpklé a přemožené životem. (…) Z praktického hlediska jsem rád, že zítra je svátek Nejsvětějšího Srdce. On je nadevše Učitelem vnitřního Života. Požádám Ho, aby oživil mou duši (a duše těch, které jsou mi nejbližší), a zdá se mi, že tak učiním s naprostým zřeknutím se jakékoli důvěry v sebe sama. A jestliže raději chce, abychom se vláčeli bez možné radosti, ať nám zachová alespoň chuť konat s láskou jeho Vůli pro Ni samu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/, dopis z fronty, sestřenici, 29. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914-1919, Malvern 2021)