Drahá Marguerite,

Ty právě zahajuješ nový školní rok, … pro mě je to předvečer návratu do zákopů… Kdyby se stalo, že by mě zasáhla jedna z těch nešťastných střel, cítil bych se silnější a klidnější při pomyšlení, že se pevně přidržuješ mého pohledu na Tebe, který se, jak doufám, shoduje s úsudkem našeho Pána; - ve jménu Jeho samotného jsem se vždy snažil k Tobě hovořit a konejšit Tě.

Nuže, především věřím, že jsi na svém místě, na tom, pro něž jsi byla stvořena a pro něž Tě připravil sled událostí, které byly pro tvé srdce i oči bolestné a zmatečné, přesto však Bohem zamýšlené. Věřím, že skutečnost, že se nacházíš na svém místě, je dokonale slučitelná s trvalým stavem vzpoury a nechuti, v níž Tě náš Pán nechává přežívat a chvílemi i topit se, možná aby v Tobě uskutečnil jistý odstín svatosti. Nevím – ale jistě proto, aby Tě učinil pokornější, důvěřivější, odpoutanější, o to víc posvěcující a silnou ve svých dílech, čím méně budeš věřit v sebe a čím méně se budeš zabývat svým osobním úspěchem. – Nicméně věřím (přestože i opak by byl možný a neměl by Tě zmást, kdyby nastal), že nezůstaneš navždy v této zkoušce; jak jsem Ti již vícekrát říkal, myslím, že jsi ve fázi proměny, v krizi, která se jednoho dne rozuzlí v klidu a v rozkvětu naprosté odevzdanosti do Boží vůle, jakmile Tě tato vůle s konečnou platností pronikne a dobude. Jen každá proměna, každé zrání vyžaduje čas – čas, který není možné fyzicky, organicky zkrátit pod určitou hranici; - je to čas, během něhož nevíme, kam jdeme a jestli tam dospějeme -, kterým je nicméně třeba projít se zavřenýma očima a nechat se nést pouhou důvěrou.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914-1919, Malvern 2021)