Drahá sestro Olympie,

poslouchej, prosím, co Ti chci říci. Proč jsi tak ustaraná, smutná a znepokojená? Proto, že bouře, jež doléhá na církev, je silná a hrozivá a zahalila všechno do trvalé temnoty? Proto, že se blíží svému vrcholu? Proto, že nám každý den přináší hrůzu nahánějící ztroskotání, zatímco se celý svět kolem nás řítí v sutinách? (…)

Třebaže si všechnu tuto bídu dobře uvědomuji, nikdy jsem nepřestal doufat. Vždycky mám na mysli Nejvyššího Lodivoda. A pokud si dává na čas, je to prostě jeho rozhodnutí. Nevysvobodí nás z nebezpečí, hned jak nás začne ohrožovat, nýbrž zažene je, až bude blízko svého vrcholu, ve chvíli, kdy už se všichni vzdají naděje.

Nenechej se tím, co se děje, odradit. Musíš se bát pouze jediné věci, jež Tě pokouší, a to je hřích. Všechno ostatní nemá žádný význam: spiknutí, hádky, zrady, lži, obvinění, zabavení majetku, vyhnanství, ostré meče, nebezpečí moře nebo hrozba války. Nic netrvá navždy. To všechno pomine. Přítomnost může být šťastná nebo smutná, jistě však nepotrvá věčně. (…)

Nedělej si starosti s těmito věcmi. Místo toho znovu a znovu volej k Ježíši, jehož miluješ, a pros ho, aby se k Tobě obrátil. Pak Tvůj smutek zmizí v jediném okamžiku.

Tvůj

Jan

(Jan Zlatoústý /349-407/, dopis z vyhnanství, červen 404)