Vznešená paní,

jsem zcela neschopen vyjádřit, jak velkou starost mi působí Vaše úzkostné stavy. Obviňujete se z bezvýznamných maličkostí, jež si vymýšlíte Vy, ne Bůh. Zacházíte až tak daleko, že škodíte svému zdraví, měníte svůj vnitřní život v pustinu a odmítáte každou duchovní i hmotnou pomoc kvůli věcem tak nicotným, že by je nevymyslelo sedmileté dítě. Bůh se o takové drobnosti nezajímá.

Jistě, věnuje pozornost našim chybám, dělá to však laskavě, a dokonce i jeho zavržení je útěšné. Pokořuje nás něžně a dovoluje nám vidět naše zlé skutky jeho očima, aby tak jeho pokoj ulevil bídě naší viny: „Hospodin nebyl v zemětřesení.“

Neživte své přehnané úzkosti. Snažte se zůstat pokojná a navykněte si nedbat na nic, co by odvádělo Vaši pozornost od Boha. Naučte se pociťovat pouze tolik smutku nad svými lehkými hříchy, kolik Vám tichá přítomnost Boha naznačuje.

(François Fénelon /1651-1715/, dopis hraběnce Elisabeth de Grammont, 23. června 1702)