Doporučujeme
Má paní Eustochie,
jak často jsem v poušti, v divočině spalované žárem slunce, kde mniši žijí mezi divokými zvířaty, vzpomínal na pohodlný život v Římě. Sedával jsem často sám a pociťoval hořkost vzpomínek. (…)
Bezmocně jsem ležel u Ježíšových nohou. Smáčel jsem je slzami a otíral je svými vlasy. Bouřilo-li se moje tělo, trestal jsem je týdny postu. Vzpomínám si, že jsem často plakal a vzdychal celou noc a den a bil jsem se v prsa, dokud mi Boží odpuštění nepřineslo znovu pokoj. Dokonce jsem se ve chvílích pokušení bál vejít do své maličké cely, byl jsem na sebe rozhněvaný a velice rozrušený a raději jsem odcházel sám do pouště. A tam jsem si z hlubokého údolí nebo skalnatého útesu učinil modlitebnu… Nestydím se za tyto své směšné skutky, spíše lituji, že nyní již nejsem takovým, jakým jsem byl tehdy…
(sv. Jeroným /340–420/, dopis do Říma, roku 384)