O svatodušním pondělí, dne 7. června 1897, tři dny před svými třiadvacátými narozeninami, psal P. Maurice Terezii:

Včera, má drahá sestro, právě v hodinu, kdy Duch svatý sestoupil na apoštoly se svým světlem a se svou silou, jsem dostal jeho příkaz z úst svého duchovního vůdce: Vy máte vážné povolání, pevně v ně věřím a Bůh v něm jedinečně projevuje svou Prozřetelnost. Navíc chce, abyste byl misionářem, cesta je otevřená, jděte. (…)
Klaňme se Bohu, milá sestro, děkujte mu se mnou. Prosím, abyste věřila, že zasloužím tuto čest být misionářem méně než kdo jiný. Hledím na ni jen s chvěním a tato Boží láska mě poněkud děsí – a přesto chci, aby důvěra zvítězila, a vydávám se bezvýhradně. (…) Chci dávat bez počítání.

Po dvou týdnech mu Terezie odpověděla:

Můj drahý Bratříčku,
s vámi jsem děkovala Pánu za velikou milost, kterou Vám udělil v den Letnic. O tomto krásném svátku jsem také já dostala (před deseti lety) ne od svého vůdce, ale od našeho Otce dovolení stát se apoštolkou na Karmelu. Je to tedy další sblížení mezi našimi dušemi. (…) Vy víte: nyní jsme dva, práce půjde rychleji…

V den Tereziiny smrti, 30. září 1897, se P. Maurice nalodil v Marseille a vyplul do Afriky, aby zde vstoupil do noviciátu „Bílých Otců“, Misionářů Afriky. Roku 1927 byla Terezie prohlášena papežem Piem XI. za patronku misií.

(P. Maurice Bellière /1874–1907/, dopis Terezii od Dítěte Ježíše, KT 186, 7. června 1897;
Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis abbé Bellièrovi, DT 247, 21. června 1897)