Jsi přede mnou jako Zmrtvýchvstalý ... Zmrtvýchvstalý přede mnou, už neumíráš ... Jsi tu, přede mnou, navždy šťasten. Už nikdy, nikdy, nikdy se Tě nedotkne ani stín žalu ... Už nikdy nepoznáš nic jiného než nevýslovné, nepochopitelné nebeské štěstí ... Ó můj věčně blažený, milovaný Pane, jak je dobré hledět na Tebe ... Dívat se na Tebe a říkat si, že Ty, který jsi zde, trůníš neotřesitelně na věky v nejvyšší blaženosti. Ach, dostávám závrať, protože nemám ani slova ani myšlenky ani city, jaké bych chtěl mít. Ó můj Bože, i já jsem blažen, protože Ty jsi blažen. Nepochybně si přeji, abych byl blažen, abych byl jednoho dne u Tebe v nebi ... Avšak, Bože můj, konec konců je něco většího než moje blaženost, totiž Tvoje blaženost, nebo, lépe řečeno, Tvoje blaženost je mojí blažeností: nebeská blaženost spočívá přece podstatně v tom, abychom Tě milovali a viděli Tě šťastného ..., ne pouze v tom, ale především v tom ... Jsi blažen, jsi zde přede mnou. Už není smrti, žalu, smutku kříže, ani jediného vzdechu ani jediného přání ... Blaženost, věčná, nekonečně veliká a obsáhlá blaženost Tě zahaluje, neomezeně Tě proniká. Ó můj Ježíši, jsi šťasten, dokonale šťasten navždy! Aleluja, aleluja!

(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)