Maria, drahocenný poklade ubohých! Hříchem jsme ztratili nejvyššího Krále, urazili jsme anděly, i sami sobě jsme obtížní, a vůbec nevíme, co si máme počít. To jediné zbývá ubožákům, abychom pozvedli oči srdce i těla k tobě, hledali radu, prosili o pomoc. (…) Ty víš, kolikrát jsem pozdvihl s hořkou myslí, s rozbouřeným srdcem a uslzenou tváří oči k tobě, nejlaskavější Panno, a s tvou pomocí vyvázl ze všech nebezpečí. Ať se radují jiní ze své nevinnosti, jiní ať se veselí nad množstvím svých zásluh, (…) pokud jde o mne: nadějí a útěchou mého života jsi, Matko, Ty.

(Jindřich Suso OP /1295–1366/, O věčné moudrosti)