Doporučujeme
Často se ptám, proč mne jakýsi „křesťanský instinkt“ táhne mnohdy víc k lidem nenáboženským než náboženským, a to ne s úmyslem misionářským, ale řekl bych skoro „bratrsky“. Zatímco se před lidmi náboženskými často ostýchám vyslovit jméno Boží, poněvadž se mi zdá, jako by tu znělo nějak falešně, a i sám si připadám trochu nepoctivý, mohu před lidmi nenáboženskými příležitostně zcela klidně a jakoby samozřejmě říci Bůh. Lidé náboženští mluví o Bohu, když lidské poznání je u konce nebo kde už selhávají lidské síly – je to vlastně pokaždé deus ex machina, který se pošle na scénu, buď aby zdánlivě vyřešil neřešitelné problémy, nebo jako síla zasahující při lidském selhání, vždy se tedy využívá lidské slabosti, případně mezních hranic člověka. (…)
Chtěl bych mluvit o Bohu nikoli až na hranicích, ale v samém středu, nikoli ve slabých, ale v silných stránkách člověka, a tedy nikoli při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. Na hranicích se mi zdá lépe mlčet a neřešitelné nechat nerozřešeno. (…) Bůh je transcendentní v samém středu našeho života. Kostel nestojí tam, kde končí lidské možnosti, na hranicích, nýbrž uprostřed vesnice.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 30. dubna 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)