Radostí svatých jest to, že Bůh miluje všecky, i to, že oni sami mohou milovati všecky. A čím více bytostí mohou nezkaleně milovati, tím jsou šťastnější. Proto milují i nás na této zemi, bojí se o nás, abychom nebyli ztraceni pro jejich lásku a abychom nepozbyli své vlastní lásky, kterou máme přinésti do nebe Bohu a jim, poněvadž tam jest láska majetkem společným.
V tom, že nás mohou milovati, jest též veliký díl jejich štěstí. Vidí nás ze své blaženosti a poznávají v nás obrazy Boží svým zrakem nesmrtelným, očištěným a oslaveným. Vidí v nás obrazy Boží jinak a lépe, než je můžeme viděti my. Vidí i to, co jest z velké i největší části setřeno, zaneseno, zakryto. Drahý jest jim obraz Boží v nás, dražší než nám, poněvadž znají jeho pravou krásu. Bojí se o nás a milují nás. Kdyby mohli, vrátili by se zpět k nám, vzali by na sebe smrtelné tělo a znovu by žili a umírali pro nás, aby nám pomohli. Jejich blažeností je též to, že mohou za nás prositi a nám pomáhati. Co jest člověk, že ho celé nebe miluje?

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Pěšina lásky, revue Na hlubinu, 1928, č. 7)