Chci Ti říci, jak bolestně mě zaskočilo oznámení o smrti p. Auffraye. Vyřiď prosím paní de Margerie mou upřímnou soustrast. Myslím však především na Tebe, která tím ztrácíš ochránce a přítele. Nevím, proč (nebo spíš vím až moc dobře proč) si představujeme, že prostředí našeho života musí trvat stejně dlouho jako my sami. Nemůžeme si připustit, že ti, které jsme odjakživa znali nebo které jsme jednoho dne započítali mezi definitivní opory a vnější okolí naší osoby, by zmizeli dříve než my… Jako by nesčetné trhliny, které vznikají každý den před našima očima, musely vždy respektovat ten malý okruh našich náklonností. – Rád bych, aby Tě tato nová bolest a zklamání, jež se připojují k tolika dalším, nevyvedly z míry. Nemáme jiný trvalý příbytek než Nebe: to je vždy stará pravda, které se musíme stále učit a s níž se srovnáme jen pod ranami bolestných zkušeností. (…) Prosím našeho Pána, aby Ti dal pocítit, že On Ti může a chce nahradit všechny lidské opory, které Ti odnímá.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 9. dubna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)