Doporučujeme
Vůči štěstí máme patrně výhrady. Tyto zábrany si většinou ani neformulujeme, vězí však velice hluboko – hlouběji, než si vůbec myslíme. Bývají spojeny s ideologií odříkání a poslušnosti, která je ochotna připustit plnost lidství pouze jako protiklad k osobním přáním a vlastním potřebám člověka. (…) Štěstí se nikdy nestalo skutečným teologickým tématem a také v životním stylu křesťanských společenství hraje už tradičně druhořadou roli.
Lidská schopnost tvořit, uvádět něco do pohybu, potěšení ze započatého díla, které pak pokračuje nezávisle na nás a s nímž je tedy spojeno určité riziko, to všecko, při čem se uplatňuje tvořivá spontánnost, přináší člověku pocit štěstí. Takové štěstí je ohroženo konzumním myšlením, pro které štěstí znamená zisk, vlastnictví a spotřebu. Ke štěstí má přece člověk přijít náhodou – třeba při šťastné koupi – a ne si je vytvářet! Avšak nový, skutečně šťastný člověk nejenom konzumuje a přijímá, co mu náhoda přihraje, ale sám vytváří jiný svět. Pro takové štěstí existuje i jiný termín: být synem Božím.
Ježíš nevnesl do světa žádné nové ctnosti, nýbrž daroval všem těm, s nimiž se setkal, štěstí. Štěstí, které postavilo ctnost na nový základ a vlastně umožnilo její pravé naplnění.
(Dorothee Sölleová /1929–2003/, Fantazie a poslušnost. Úvahy o budoucí křesťanské etice)