Doporučujeme
Ne všechno se mi na katolicismu líbí stejně, ale ne všechno je v něm definitivní a mimo něj nevidím nic, co by více odpovídalo sklonům a nadějím, které zakouším. I kdyby byla tato náboženská forma Pravdě ještě vzdálenější, než si myslíme, stále se této Pravdě nejdokonaleji blíží – a k tomu, abychom se dostali výš, musíme ji překročit a přitom s ní růst, ne ji opouštět a hledat vlastní cestu.
Neuznávám pro sebe právo rozejít se s církví; jak tedy smířit toto společenství, které s ní mám udržovat, s rozdíly, které mě v některých bodech oddělují od dnešní běžně přijímané podoby některých jejích přesvědčení? – Stačí uvážit tu podstatně ortodoxní pravdu, že Církev vlastní a z jednoho století na druhé předává představu (nebo zkušenost, nebo život) Krista, jehož definitivní podobu a bohatství nikdy nedokáže plně vyjádřit. Všichni teologové jsou nuceni to přiznat: papež ani všichni biskupové dohromady nám nemohou přesně říci vše, co je v Kristu. Kristus (jeho život, jeho poznání) je uložen v celé církvi (věřících i pastýřů) všech dob. Aby byl Kristus konečně pochopen, bude až do konce časů zapotřebí úsilí všech křesťanů a žádný koncil nebude moci narušit toto dlouhé zrání.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)