KARMEL

Čas od času
přicházel jsem k tvé bráně se zdviženýma rukama,
žádal víc a ještě víc…
Dával jsi a dával,
tu trochu, tu měrou vrchovatou.
Něco jsem vzal, něco nechal být,
něčeho mám plné ruce,
z něčeho jsem si udělal hračku,
a když jsem se unavil,
rozbil jsem to,
až trosky a nakupené haldy tvých darů narostly
tak nesmírně, že tě zakryly,
a neustálá očekávání vyčerpala mé srdce.

Vezmi, ach vezmi – začal jsem naříkat.
Všechno z té žebrácké misky vysyp:
Zhasni lampu neodbytného diváka.
Vezmi mě za ruce,
zvedni mě z té kupící se hromady svých darů
do prázdného nekonečna
tvé nesmírné
přítomnosti.

(Rabíndranáth Thákur /1861–1941/)