Doporučujeme
V Louisvillu na rohu Čtvrté a Ořechové, uprostřed nákupní zóny, se mne náhle zmocnilo vědomí, že mám všechny ty lidi rád, že jsou moji a já jsem jejich, že bychom si nemohli být vzdálení ani kdybychom byli úplní cizinci. Bylo to jak probuzení ze snu o různosti, o falešné sebeizolaci ve zvláštním světě, ve světě sebezáporu a imaginární svatosti.
Ten pocit osvobození od domnělé odlišnosti byl pro mě takovou úlevou, takovou radostí, že jsem se málem nahlas rozesmál. Mám bláznivou radost z toho, že jsem člověkem, příslušníkem rasy, do níž se vtělil sám Bůh. Kéž by to došlo všem! Jenže se to nedá vysvětlit. Jak chcete lidem říci, že všichni chodí a září jako slunce.
Pak jako bych najednou spatřil skrytou krásu jejich srdcí, hlubiny jejich srdcí, kam nedosáhne ani hřích, ani touha, ani sebepoznání, jejich skutečnou podstatu, tu osobu, kterou je každý z nich v Božích očích. Kéž by se všichni mohli spatřit takoví, jací doopravdy jsou. Kdybychom se tak mohli navzájem vidět pořád. Bylo by po válkách, nenávisti, krutosti, chamtivosti…
(Thomas Merton /1915–1968/, Conjectures of a Guilty Bystander, 1966)