Marie Petyt (1623–1677)

Překrásné božské Dobro se ukazuje člověku s převelikou líbezností, plnou rozkoše a života, a zjednává mu takové naplnění, že to nelze popsat. Usmívá se na duši neobyčejným způsobem, a proto je nazývám půvabnou tváří mého božského Milovaného.

Když se toto nejvyšší Dobro ukáže, duše je okamžitě uchvácena a vzlétne k němu s vášnivě vroucí láskou; vzplane, touží se mu přiblížit, láskyplně se k němu připoutat, obejmout ho a zakoušet. Toto je láskou naplněné, šťastné setkání s Milovaným; a když mě můj Nejmilejší učiní hodným svého přátelství a chce opětovat můj zamilovaný vzlet, mé vzplanutí a mou láskyplnou péči, přiblíží se k duši, vtiskne se do jejího nitra a ji si vtiskne do svého nitra.
Mocí vzájemné lásky se oba promění jeden v druhého a sjednotí se. Toto je sjednocení, v němž přestává jakýkoli rozdíl mezi Stvořitelem a tvorem, neboť oba jsou láskou staveni vjedno.

Na počátku tohoto sjednocení jsem dobře vnímala, že Kristus se zároveň sklání k člověku. Trochu jej k sobě přitáhne a políbí ho svými ústy polibkem pokoje. Vtiskne člověka do svého nitra, přetaví ho v lásku, »stráví ho« a sjednotí se sebou. To se děje téměř stejným způsobem jako sjednocení s božstvím, nicméně ne se stejnou vroucností a se stejně zakoušenou útěchou.

Když vidím svého milovaného Ježíše, který na mne pohlíží s láskou a usmívá se na mne, okamžitě procitnu ze spánku lásky, běžím k němu, obejmu ho a on mne vezme do náruče se slovy překypujícími láskou, s milostnými vzdechy. Je to jako němá řeč, která zazní jen letmo, jen napůl ... Mnohdy se mě Milovaný dotkne jako první, přátelsky mě obejme a s láskou mě políbí; tak se se mnou mazlí a já, zemdlená, klesám a spočívám v jeho náručí. Takto o něj opřena upadám opět do vroucího spánku lásky. Někdy se napůl probudím kvůli sladkému vyvěrání lásky v mém nitru nebo proto, že myslím na Milovaného, jehož chci o něco poprosit. Zůstávám láskyplně obrácena k Milovanému, ale láska nemůže dlouho spát nebo odpočívat, nýbrž je z přirozenosti aktivní a chce být stále něčím zaměstnána.

Milovaný se ve mně zabydlil a zvolil si mne za místo svého odpočinku ... Mé srdce je »dvorem rozkoší«, v němž se Milovaný raduje a v němž nalézá potěšení. Ó žárlivý Milovníku! Milovaný, zblázněný (smí se takto mluvit?) láskou! Nechceš strpět ani jediný »zatoulaný« pohled; už mne napomínáš: Dívej se na mne! Nestačím ti? Sytím tě, těším tě, jsem tvým naplněním; jsem zcela tvůj a ty jsi zcela má.
Má duše odpovídá jako ozvěna, ano, jako dvojitá ozvěna: Ano, můj Nejmilejší, jsem zcela tvá a pro tebe, a ty jsi zcela můj a pro mne – bez přimíšení tvorů. Pak se zdá, že srdce se úžasným způsobem otevírá a rozšiřuje v Bohu, takže je schopno přijmout Milovaného a sjednotit se s ním prostřednictvím jasného poznání a čisté lásky.

Vnitřní světlo a má zkušenost mne učí, že pro člověka, který objevil a nalezl »obnaženého« ducha v jeho vroucím, duchovním a skrytém působení lásky, už nikdy nebude existovat zima, noc nebo vyprahlost, nýbrž jen léto, den a sluneční svit, a že je tváří v tvář svému Milovanému už nikdy neztratí. Může se totiž s takovou snadností věnovat patření na Boha a okoušení jeho přítomnosti ve svém nitru, jako třeba klíčem otevřít pokoj a vstoupit, aby zde mluvil se svým přítelem.

Převzato z knihy: Leben aus dem Nichts
Autor: Maria Petyt
Vydal: Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach, 1995
Vybral a přeložil: Norbert Žuška, OCarm.

Související články:

‚Slupky‘ mého štěstí
Život z vlastní nicoty a z hlubokého sjednocení s Bohem
Jeden den jako královna... druhý jako žebračka

Michael od sv. Augustina: Všude nacházím svého Milovaného