Doporučujeme
Chci Ti předložit svůj všední den, Pane. Dlouhé hodiny a dny, jež jsou vyplněny vším možným, jen ne Tebou. Pohlédni na tento všední den, můj mírný Bože, jenž jsi milosrdný k člověku, který neznamená téměř nic než všední den; pohleď na mou duši, která není téměř nic než cesta, na níž se nekonečně posunuje veteš světa, jeho nespočetné maličkosti, prázdné řeči a marný spěch, zvědavost a předstíraná důležitost. (…) Moje ubohá duše se stala jakoby obrovskou zásobárnou, do níž se dováží den co den „všechno“ a ze všech stran, až je naplněna až po střechu jen všedním dnem. (…)
A pohleď, můj Bože, kdybych chtěl prchnout před svým všedním dnem, kdybych se chtěl stát kartuziánem, abych už nic nemusel konat nežli v mlčenlivém klanění dlít před Tvou svatou tváří, byl bych pak vskutku povznesen nad všední den? Když myslím na ty hodiny, kdy stojím u Tvého oltáře nebo recituji modlitbu Tvé církve, pak vím, že ne vždy jsou světské záležitosti tím, co činí mé modlitby všedními, ale že já sám jsem ten, kdo může proměnit i nejsvětější dění v hodiny šedých všedních dnů. Proto vím, že existuje-li pro mne vůbec nějaká cesta k Tobě, že jde skrze všední den. (…)
Co Ti tedy mám říci v této hodině, když se jako všední, každodenní stavím před Tvou tvář? Jen jednu prosbu zajíkavě přednáším, prosbu o Tvůj nejobvyklejší dar a nejvyšší, o Tvou lásku. Dotkni se mého srdce svou milostí. Dej mi, když se chápu věcí světa s radostí či s bolestí, chápat a milovat v nich Tebe.
(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mého všedního dne)