Terezie z Lisieux (1873–1897)

Pánu Bohu se líbí, že miluji svou maličkost a svou chudobu, líbí se mu má slepá naděje v jeho milosrdenství... to je můj jediný poklad. (D 197)

Ach..., jak málo jsou známy Ježíšova dobrota a jeho milosrdná láska!... Je pravda, že máme-li se těšit z těchto pokladů, musíme se pokořit, uznat svou nicotu. A toto nechce mnoho lidí udělat. (D 261)

Na všech stranách je tvá milosrdná láska zneuznávána, odmítána. Srdce, kterým toužíš prokazovat milosrdenství, obracejí se k tvorům a prosí je o štěstí a o jejich ubohou náklonnost, místo aby se vrhly do tvé náruče a přijaly tvou nekonečnou lásku...

Můj Bože, zůstane tvá zhrzená láska v tvém srdci? Zdá se mi, že kdybys našel duše, které by se obětovaly jako celopal tvé lásce, rychle bys je strávil, zdá se mi, že bys byl šťasten, kdybys nemusel potlačovat vlny nekonečné něhy, které jsou v tobě...

Jestliže se tvá spravedlnost ráda rozlévá, ačkoli se prostírá jen na zemi, oč víc touží tvá milosrdná láska zapalovat duše, když tvé milosrdenství stoupá až k nebesům... (1)

Ježíši, kéž jsem já tou šťastnou obětí! Sežehni svůj celopal ohněm své božské lásky!... (AS 171n)

(1) Srov. Ž 35,5.

(D = Dopisy, AS = Autobiografické spisy)

Související

Další texty Terezie z Lisieux
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Lisieux