Jistotu víry církve je třeba stavět nad mystickou zkušenost

Z povahy mystiky vyplývá, že je v ní třeba rozlišovat dva aspekty: božský a lidský, z nichž hned jeden, hned druhý výrazněji vystupuje do popředí. V užším smyslu je lze označit také jako teologický a psychologický faktor. Jakkoli je v mystice podstatný především božský prvek, přece nesmíme podcenit ani to, co ze své strany zmůže člověk, a často zůstává nanejvýš obtížné rozlišit mezi božským a lidským prvkem.

To však není důvodem, abychom upírali mystice božský charakter nebo jej zpochybňovali. Obtíže, které nám činí např. stanovení hranice mezi tím, co je živé a neživé, mezi materií a duchem, nás rovněž neospravedlňují popřít život nebo ducha.

Ačkoli Bůh dává své dary, komu chce, a my nemůžeme popírat mystická obdarování vně katolické církve, přece založení katolické církve poukazuje na to, že zpravidla církev je místem, kde nám Bůh udílí svou překypující mystickou milost. V katolické církvi pak rovněž vidíme, do jaké nádhery mystický život rozkvétá. Podobné fenomény jako v (katolické) mystice se nacházejí i v jiných náboženstvích, tak např. v různých indických náboženstvích, ve starých řeckých kultech a v jiných křesťanských církvích. Parapsychologie nám ukazuje, jak zvláštní pocity a prožitky může mít člověk, který se buď podle svých představ, nebo představ druhých vydá cestou sugesce, telepatie, jasnovidectví apod. Pod vlivem sugesce se mohou objevit dokonce stigmata nebo někteří lidé žijí takřka bez přijímání potravy. Z vnějšího pohledu je proto velmi obtížné s jistotou potvrdit, či vyvrátit mystický charakter takových jevů.

Jan od Kříže, »mystický učitel«, i z tohoto důvodu poukazuje na to, že jistotu víry cíkrve je třeba stavět nad mystickou zkušenost. Svatá Terezie z Avily sice říká, že přítomnost Boží a jeho působení jsou pro (autentického) mystika někdy tak jasně poznatelné, že o nich nemůže pochybovat, a že Bůh se často zmocní mohutností duše s takovou silou, že jí nelze odporovat. Ale ani Terezie nepopírá, že nebezpečí sebeklamu stále přetrvává. Mysticky obdarovaný člověk musí podle ní všechna vnuknutí a vidění podřídit úsudku zkušeného duchovního vůdce, přičemž poslušnost jeho posouzení a vedení je nejdůležitějším a prvním přikázáním.

Církev přisuzuje mystickému životu a fenoménům s ním souvisejícím obvykle jen soukromý charakter. Pouze ve velmi jasných případech, které jsou potvrzeny obzvláště svatým životem, přiznává mystickým jevům všeobecnou platnost. Pokud jde o mnohé případy stigmat, dovolila církev slavit liturgicky jen stigmatizování sv. Františka z Assisi, sv. Kateřiny Sienské a probodení srdce sv. Terezie. To však nevylučuje velkou úctu k mystickému životu, jejž církev chápe jako vrcholný rozkvět života milosti.

Určitě by nebylo správné pokládat lidské snažení a konání vedoucí k mystickému prožitku za nesmyslné nebo dokonce chorobné, i když se zde nejedná o mystické obdarování (ve vlastním slova smyslu) a tyto prožitky mají pouze přirozený charakter. Soustředění ducha na nejvyšší a nejušlechtilejší předmět svého rozjímání, které je tak niterné, že vede k extatickým prožitkům, je ve své podstatě ušlechtilejší než nejsilnější poetický zápal či extáze tvořícího umělce. Přitom nelze popřít, že se i zde, podobně jako u nějakého básníka nebo malíře, mohou objevit přehnané nebo dokonce chorobné vjemy; avšak i tehdy je často světlo silnější než stín. Proto je třeba mystické jevy jiných náboženství respektovat, neboť nezřídka vypovídají o vznešeném výstupu lidského ducha k Bohu.

V mystice je třeba rozlišovat mezi naukou a životem. Člověk může mystický život popsat, aniž by sám měl podíl na mystické zkušenosti Boha. Protože je ale mnoho mysticky obdarovaných, kteří své zkušenosti z vnitřního popudu nebo z pověření duchovního vůdce zaznamenali, musí pojednání o tomto tématu stavět na jejich svědectví a opírat se o jejich zkušenost. Svatá Terezie z Avily, svatý Jan od Kříže a v Nizozemí zvláště blahoslavený Jan van Ruisbroek byli sami mystiky a zároveň autory směrodatných spisů o mystickém životě. Existuje samozřejmě i mystický život, který není literárně popsán, a právě tak může mystika přetrvávat v literatuře, i když už není prožívána.

Převzato z knihy: Engagierte Mystik
Autor: Titus Brandsma
Vydal: Bonifatius-Verlag Paderborn, 1991
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, OCarm.

Související články

Titus Brandsma: Co je mystika? (1)
Titus Brandsma: Co je mystika? (3)
Jaký obraz Boha fascinuje dnešního člověka?
Kontemplativní život je vznešený a přesto zcela prostý

V Karmelitánském nakladatelství: Titus Brandsma