Terezie z Lisieux (1873-1897)

Nevím, jak jsem se mohla kojit sladkou myšlenkou na vstup na Karmel, když jsem byla ještě v dětských plínkách!... Pán Bůh musel udělat malý zázrak, aby mi dal v jediném okamžiku povyrůst, a tento zázrak udělal v nezapomenutelném dni vánoc (1).

V té světlé noci, která ozařuje slasti Nejsvětější Trojice, Ježíš, novorozené Děťátko, změnil noc mé duše v proudy světla... V té noci, kdy se stal slabým a trpícím z lásky ke mně, učinil mě silnou a odvážnou, oděl mě svou zbrojí, a od oné požehnané noci jsem nebyla přemožena v žádném boji, ale naopak, kráčela jsem od vítězství k vítězství a začala jsem takřka „běžet jako obr!..." (2) Pramen mých slz vyschl a otevřel se od té doby jen zřídka a nesnadno. To ospravedlňovalo slova, která mi byla kdysi řečena: „Tolik pláčeš v dětství, že později už nebudeš mít slz!..."

Bylo to 25. prosince 1886, kdy se mi dostalo té milosti, že jsem přestala být dítětem. Jedním slovem, dostalo se mi milosti úplného obrácení. – Vraceli jsme se z půlnoční mše svaté, při které jsem měla to štěstí, že jsem přijala Boha, silného a mocného. Když jsme přišli do Buissonnet, těšila jsem se, že si půjdu pro střevíce do krbu. Tento starobylý zvyk nám působil tolik radosti v dětství, že Celina chtěla dál se mnou zacházet jako s miminkem, poněvadž jsem byla nejmenší z rodiny... Tatínka těšilo, když viděl mé štěstí a slyšel mé radostné výkřiky, když jsem vytahovala každé překvapení z kouzelných střevíců, a radost mého milovaného krále mé štěstí velmi zvětšovala. Ale Ježíš mi chtěl ukázat, že se musím zbavit dětských chyb, a proto mi odňal i nevinné radosti.

Dopustil, že tatínek, unavený po půlnoční mši svaté, byl mrzutý, když viděl mé střevíce v krbu, a řekl slova, která mi probodla srdce: „Naštěstí je to poslední rok!..." Tehdy jsem vystoupila po schodech, abych si sundala klobouk. Celina znala mou citlivost, a když viděla, že se mi v očích lesknou slzy, měla chuť prolévat je taky, protože mě velice milovala a chápala můj zármutek. „Terezko", řekla, „nechoď dolů, příliš by tě to bolelo, kdyby ses hned podívala do svých střevíců". Avšak Terezie už nebyla táž, Ježíš změnil její srdce. Spolkla jsem slzy a seběhla jsem rychle se schodů. Potlačila jsem tlukot svého srdce, vzala střevíce, položila je před tatínka a radostně jsem vytahovala všechny předměty. Tvářila jsem se šťastně jako královna. Tatínek se smál, znovu se rozveselil, a Celina myslela, že sní!... Naštěstí to byla sladká skutečnost, malá Terezka opět našla duševní sílu, kterou pozbyla, když jí bylo 4 a půl roku, a měla si ji zachovat už navždy!

(1) Noc z pátku 24. na sobotu 25. prosince 1886; (2) srov. Ž 18,5;

(Autobiografické spisy, Vimperk 1991, str. 95n)

Související

Další texty Terezie z Lisieux
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Lisiex