Terezie z Avily (1515–1582)

Někdy se mi stávalo – jako i nyní, i když daleko řídčeji – že na mne padly tak tíživé úzkosti a tak palčivá tělesná trýzeň, že jsem nevěděla, co dělat. Když nic netrýznilo mého ducha, radostně jsem snášela i daleko těžší tělesné bolesti. Přišlo-li však obojí současně, bylo to opravdové mučednictví. Tehdy jsem zapomínala na přijaté milosti, na které jsem si vzpomínala jen jako na vzdálený sen, který jen zvětšoval mé trápení.

Rozum se zatemňoval, potýkala jsem se s tisíci pochybnostmi a úzkostmi, takže se mi zdálo, že nedokáži pochopit, co se ve mně odehrálo, a že snad všechno byl jen klam. I myslívala jsem si: Proč mám ještě klamat i druhé? Což nestačí, že jsem se klamala já sama? Zdálo se mi, že jsem tak zvrhlá, že jsem si myslela, že všechna zla a bludy na světě jsou důsledkem mých hříchů.

Zřejmě šlo o hrbatou pokoru, kterou mi vložil do srdci ďábel, aby mě zneklidnil a viděl, zda se mu podaří dovléci mě až k zoufalství. Já už se však tak dobře naučila, kdy jde o ďábla, že mě v tomto bodě již tak často netrápí jako kdysi, protože vidí, že znám jeho nástrahy.

Tato hrbatá pokora vytváří zmatek a neklid již od svého vstupu do duše, takže se zmítá mezi temnotami a vyprahlostmi po celý čas, co trvá, sužuje ji, takže není schopna se modlit ani vykonat něco dobrého. Zdá se, že dusí duši a spoutává tělo tím, že oběma zabraňuje v činnosti.

U pravé pokory tomu tak není. Duše, která ji vlastní, uznává, že není ničím, trpí svou vlastní ubohostí, velmi přehání svou špatnost, a to více, než ji dokáže přehánět ďábel v předešlém případě, a vidí, že to všechno je pravda; nicméně neupadá do zmatku, nezneklidňuje se a nemá temnoty a vyprahlost, ale pokoj, radost, světlo a slastný pocit: zkrátka úplný opak toho, co pochází od ďábla. Trýzeň, kterou cítí, ji povzbuzuje, neboť se jí jeví jako velká Boží milost, s níž může ještě více pokročit. Jestliže ji na jedné straně bolí, že urazila Pána, z druhé strany se posiluje pomyšlením na jeho milosrdenství. A jestliže světlo, jímž je zalita, ji naplňuje zahanbením, zároveň ji nutí chválit božskou Velebnost, která ji tak dlouhou dobu snášela.

V pokoře od ďábla není světlo pro žádné dobro a zdá se, že Bůh vše vrhá do ohně a stíhá krví, protože se nevidí nic leč jeho spravedlnost. I když ďábel nedokáže zcela odejmout víru v Boží milosrdenství, toto však nejen že nedokáže potěšit, nýbrž stane se důvodem většího soužení kvůli tomu, že se člověk před ním cítí víc zavázán.

Toto je podle mého názoru jeden z nejvybranějších, nejlépe maskovaných a trýznivých úskoků, jejž umí ďábel vynalézt.

(Život 30,8–10)

Související články

O (vnitřní) modlitbě s Terezií z Avily
Z karmelského propria

V Karmelitánském nakladatelství: Terezie od Ježíše