Mons. Guy Gaucher
(2. část – dokončení)

Nejste-li příliš unaveni, ještě chvilku. Ještě kousíček teologie s Tomášem Akvinským. Když Terezka objevuje, že všechny Boží dokonalosti vidí skrze milosrdenství, říká přesně totéž, co velký teolog sv. Tomáš Akvinský (kterého ona nikdy nečetla – nebo ne moc.

Cituji jednoho dominikána, velkého vykladače Terezky, který říká: "Milosrdenství je jediná skutečnost, která může v sobě shrnout a osvětlit všechny ostatní aspekty křesťanského zjevení. Milosrdenství je syntézou celého křesťanského poselství.") A právě na tomto tématu vybudovali svoji teologii Balthasar, De Lubac, Rahner a další velcí teologové.

Milosrdenství nás uvádí do největší hlubiny tajemství trojjediného Boha: tajemství Boha, který je především nezištnost, zdarma dávání lásky. My milujeme jeden druhého z nějakého důvodu: je krásná, inteligentní, půvabná atd., on je sympatický a tak podobně. Milujeme, protože ... Ale Bůh nás nemiluje kvůli nějakému "protože", ale prostě proto, že nás stvořil. Stvořil nás naprosto nezištně, a my existujeme. A právě ta nezištnost lásky se mezi námi dnes vytrácí. Za všecko se platí. Najít něco nezištného je těžké. Tato milosrdná láska je principem všeho, celého vesmíru. My milujeme věci proto, že je vidíme jako dobré, že nás přitahují, protože se nám líbí. Ale Bůh činí věci dobrými tím, že je miluje, tím, že je tvoří! Sv. Tomáš ještě říká, že Boží všemohoucnost se projevuje především tím, že Bůh odpouští a prokazuje milosrdenství. Říká, že odpouštět lidem, slitovávat se nad nimi, je větší dílo než stvoření světa. Uvědomte si to trošku ...

Stvořený svět není dílem špatným. V tomto úžasném stvoření byl jakoby červ v ovoci. Nevložil jej tam člověk, nýbrž protivník, Satan, který není bohem. Je stvořenou duchovní bytostí a vnesl do stvoření paniku a chaos tím, že přelstil Adama a Evu. Tak je v tvorstvu cosi poničeného. Bible na několik místech napovídá, že když nějaký hrnčíř něco vytvoří a nepovede se mu to, má tendenci to rozbít a říci si: "Co se dá dělat!" Bůh však nic nerozbíjí, nýbrž to, co není dobré, mnohem podivuhodnějším způsobem opraví.

Dříve, před koncilem, se kněz ve mši svaté při přípravě darů modlil tiše (takže ho nikdo neslyšel) a nadto latinsky modlitbu, v níž říkal: "Bože, tys obdivuhodně stvořil a ještě obdivuhodněji obnovil člověka v jeho důstojnosti (tím, žes nám poslal svého Syna) ..." Tato modlitba se vytratila. Bohudíky můžeme její myšlenku najít ještě přinejmenším ve velikonoční vigilii. V chvalozpěvu Exultet (který zpravidla pronáší jáhen) se zpívá: "Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!" To je nejodvážnější a nejneuvěřitelnjěší věta z celé katolické liturgie: "Šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!"

To neznamená: "Tak tedy hřešme, vždyť nejde o nic světoborného, všecko dobře dopadne, Bůh je milosrdný ..." – ne, tak to není. Tady jde o prožitek  marnotratného syna: "Kdybych neodešel a nebyl se vrátil, nikdy bych nepoznal otce a jeho milosrdenství. Šťastná vina, která mi dala poznat lásku mého otce!"

Zatímco bratr, který je supersprávný, který vždycky dělá, co má, vždy je na svém místě – naprosto bezúhonný, ten se při návratu svého bratra strašně rozhněvá a osopuje se: "Co ty tady děláš?" a otci vyčítá: "Nikdy jsi mi nic nedal – to je přece ostuda! ..." Ten nikdy nepochopil ani lásku svého otce, ani lásku svého bratra. A přesto přebýval v tomtéž domě.

Též Maří Magdalena poznala lásku skrze svůj hřích. To neznamená, že máme hřešit pro potěšení. Znamená to, že hřích může být cestou k poznání lásky. Když jsme všechno ztratili, můžeme znovu najít lásku. Tedy, jak říká sv. Tomáš, odpouštět lidem je mnohem víc než stvořit svět. A když se zpovídáte, ve zpovědi jste znovustvořeni v prvotní nevinnosti, a to ještě více než Adam a Eva v ráji před hříchem. Svátost smíření je věc vážná, ale i podivuhodná. Je to důležitý úkon milosrdenství, kterým jsme znovu tvořeni. Ke kněžským radostem (– a jsou takové radosti; když mluvíme o těžkostech kněžského stavu, nesmíme zapomínat na kněžské radosti) patří, když vidíte někoho, kdo byl úplně na dně, v naprosté beznaději, jak Pánovým odpuštěním znovu ožívá, odchází proměněný ...

Měl jsem jednoho přítele kněze, který říkal, že nechápe, proč vedle zpovědnice není bar. Aby se tam odpuštění oslavilo a abychom se společně radovali ... Přesto jsou lidé, kteří říkají: "Ano, Bůh je spravedlivý, samozřejmě; ale někdy se nám v bibli jeví jako spravedlnost nelítostná, jako soudce, který ti říká: 'Dej si do pořádku své věci – nedostaneš se z toho, dokud nezaplatíš do posledního haléře všechnu svoji zlobu!' Je tedy Bůh milosrdenství nebo spravedlnost?"

Terezka objevila, že milosrdenství je vyšší spravedlnost, nekonečně vyšší než lidská spravedlnost. Terezka také řekla s Tomášem, že milosrdenství a spravedlnost se vlastně dokonale doplňují a shodují. Když se dívám na druhého jako na jiného, je to spravedlivé, ale když nahlížím na druhého jako na sebe samého, to je milosrdenství. A Bůh se na nás nikdy nedívá jako na někoho jiného, protože my jsme jeho součástí. Vždy se na nás dívá tak, že miluje skrze nás sám sebe v Nejsvětější Trojici. Terezka tedy říká, že my sami si volíme buď spravedlnost nebo milosrdenství. Jednoho dne řekla při rekreaci Terezka velmi odvážně staré sestře Febronii, která za každou cenu hájila Boží spravedlnost:

"Matko, chcete Boží spravedlnost, tak ji budete mít. Protože od Boha dostáváme tolik, kolik doufáme. A já budu mít milosrdenství."1

A tím byl rozhovor skončen. A takto Terezka v dopise P. Roullandovi vlastně končí tu debatu o milosrdenství a o spravedlnosti:

"... bude záležet na nás, jakým pohledem se díváme na Boha. Jestli podezíráme Otce, že je stále ve střehu a číhá, aby nás potrestal, nebo zda v něm vidíme Otce marnotratného syna, který nás očekává a běží nám naproti. Vím, že musíme být zcela čistí, abychom se mohli objevit před Bohem veškeré svatosti, vím však též, že Pán je nekonečně spravedlivý a že tato spravedlnost, jež děsí tolik duší, je předmětem mé radosti a důvěry. Být spravedlivý není jen být přísný a trestat viníky, ale je to i rozpoznání dobrých úmyslů a odměna ctností. Já očekávám právě tolik od spravedlnosti dobrého Boha jako od jeho milosrdenství. Právě proto, že je spravedlivý, má soucit a je plný lásky, zdlouhavý v trestání a překypující milosrdenstvím, je i milosrdný, protože zná naši slabost a pamatuje, že jsme jen prach. Tak jako se slitovává otec nad syny, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí ...2

Toto je to, co si myslím o milosrdenství. Nechápu duše, které se tak moc obávají velmi laskavého a něžného přítele – otce."3

"Otec veškerého milosrdenství" nazývá Boha svatý Pavel (2 Kor 1,3). Otec otcovství by bylo kratší. Ale otcovství má v tomto století špatnou reputaci. Filozofové nám říkají, že jsme zabili otce, otcovství. Otce na nebi, Boha, a v květnu 68 jsme pozabíjeli i otce pozemské.

Existuje mnoho literatury, která o tom mluví. Vlastně hledáme otce. I Jo Croissant (Manželka Efraima Croissant, zakladatele Komunity blahoslavenství.) o tom psala, a není sama. Jeden psycholog napsal knihu: "Když chybí otec, je nepodařený i syn." V názvu knihy je obsaženo všechno. Dokonce i feministky teď hledají otce. Jinak lze slyšet také: "Chci dítě, nepotřebuji otce." A psychologové říkají, že dítě roste ve své svobodě a lásce díky své matce, ale i otci ... To vše je dobře známo. Je pravda, že lidské otcovství, jako všechno lidské, obsahuje plno stínů: byli a jsou špatní otcové, otcové autortářští, otcové bez lásky. Až mi vlasy vstávají na hlavě, když vzpomenu na řeholní sestru, která ve svých šedesáti letech měla problémy psychického rázu, a když jsme spolu mluvili, řekla mi: "V naší rodině mě můj otec nikdy neobjal." Ptal jsem se jí proč. "To se nedělalo." Kde je tu láska, kde je tu něha, která by svědčila o otcově dobrotě? Aby se žena dobře utvářela ve svém ženství a ve své lásce, s níž pak bude žít se svým mužem, je skutečně velmi důležitý vztah mezi otcem a dcerou ... To vše je velice dobře známo. Může být otec bez lásky i otec, který už není otcem, spíš kámošem ... Vždyť se zeptejte mladých lidí na to, jaké mají otce: buď sedí před televizí, nebo je to velký šéf, který je stále pryč a není s dětmi.

Takže otcovství bylo velmi poznamenáno, ale nejen toto nám chybí, chybí nám i duchovní otcové. Kněží často říkají: "Já nejsem duchovní otec, vždyť v samotném evangeliu je psáno: 'Nikoho nenazývejte svým otcem, vždyť máte jednoho nebeského Otce' – tak já se držím evangelia ..." (V evangeliu není napsáno: Dávejte si říkat "ctihodný otče", to je pravda.) Ale sv. Pavel říká, že každé otcovství přichází od Boha, od Boha Otce (Ef 3,14). A tak otcovství nás kněží není naše otcovství, je to výraz otcovství Božího. A když je nevykonáváme, co řekne Pán svým dětem? Není však třeba mít strach.

I duchovní mateřství je realitou stejně jako duchovní otcovství. Ta realita však může být pokřivená, například když duchovní otec zneužívá svého postavení, když kněz chce příliš dirigovat a do všeho se cpe. Pak už nevede duše. My jsme tu od toho, aby je vedl a usměrňoval Duch svatý. Potřebujeme tedy všichni znovu objevit toto duchovní otcovství a otcovství Boží, které objevila Terezka, a to bez nejmenší podezíravosti vůči Otci.

Ano, Bůh je dobrý ... "My víme, otče, že je dobrý, ale stejně: podívejte se, co všechno se dnes děje ..." Ano, to já vím, také mám televizi a čtu noviny. Ale co je to za odvážnou důvěru a dětskou lásku k Otci, když máme hluboko v srdci neustálé podezření, že vlastně i v Otci je zlo a že Otec je tak či onak stále Pére Fouettard4, který nás hodlá jen otravovat.

Vím, že Terezka využila pozitivní obraz otcovství ze svého dětství a že naše představy o Bohu Otci závisí na tom, jaký byl náš otec (který byl dobrý či průměrný, nestačil na svou roli nebo vůbec chyběl ...), ale Bůh je nad každý náš obraz. Ona tedy měla pozitivní obraz o otci. Když chtěla vědět, jak se modlí svatí, dívala se na svého otce. A navíc pan Martin měl vousy, byl velký a krásný (všeobecně patří k představě Boha Otce vousy, tak jako je měl pan Martin).

Toto pozitivní otcovství, jak o tom nakonec píše bratr Efraim (Zakladatel Komunity blahoslavenství) ve své knize o svatém Josefovi, se vyznačuje tím, že otec se
zabývá svými dětmi. U Martinů neměli televizi (nemám nic proti televizi), však tehdy ani nebyla. Měli tedy čas spolu hovořit, bavit se, pan Martin dělal dětem hračky, povídal si s nimi před spaním, četl jim, zpíval s nimi písničky, modlil se s nimi, bral je na ryby, přinášel jim dárečky – takové laciné, ale bylo to milé. V této rodině se otcovství prožívalo opravdu naplno. Je jisté, že otcovství bylo zničeno, když byl pan Martin zavřený na psychiatrii v Caen, když se mu zatemnil rozum. Terezka však ani tehdy neztratila pozitivní pohled na otce, protože v něm objevuje trpícího Krista (Iz 53). Vidí, že i Boží otcovství trpí ve svém synu, skrze tu zkoušku, skrze to velké utrpení.

Tato jakoby krize otcovství v době nemoci jejího otce jí vlastně pomohla ještě hlouběji objevit Boží otcovství a až do konce jejího života se v ní nikdy nezrodilo nějaké podezření vůči nebeskému Otci. Viděla v něm jen milosrdenství. Tak jako Ježíš i ona se odvážila nazvat svého Otce: "Abba", "Tatínku". Je to dětské aramejské slovo – v Libanonu, Iráku, Sýrii tak děti stále ještě volají familiérně na své otce: tati, abba. To je i cesta duchovního dětství: žít ve vztahu k Otci jako dítě, které může volat: "Tati!" Které dítě říkalo "Abba" nebeskému Otci? Ježíš. Vlastně ona malá cesta, to je skutečné následování Krista. Ježíš žil jen pro svého Otce, jako malé dítě. Nikdy neměl vůči svému Otci nejmenší stín podezření – ani při svém umučení. Nikdy se nedíval na Otce tak, jako by Otec po něm chtěl: "No, víš, můj Synu, musíš zemřít, abych si vybil svou zlost, abych se spravedlivě smířil s lidmi ..." Celá Trojice se vydala na tuto neuvěřitelnou cestu lásky: přišla na zem, vydává se všanc nenávisti a hříchu lidí, aby je vykoupila láskou – holýma rukama, nikoli metáním hromů a blesků na hříšníky. Všemohoucí Otec není Rambo. Otce vidíme v milosrdném Ježíši.

Posláním Terezky je zjevit světu milosrdenství. Znovu nám v našem dvacátém, brzy jednadvacátém století, opakuje, že to, co nejvíc potřebujeme – vždy a všude, ať už v životě osobním, společenském či rodinném – je především milosrdenství. Potřebujeme především milosrdnou lásku, protože jsme-li omilostnění, milovaní a je-li nám odpuštěno, i my sami budeme svědky milosrdenství a budeme blažení. "Blahoslavení milosrdní ..." (Mat 5,7) a "Buďte  milosrdní, jako je milosrdný váš Otec" (Lk 6,36). Toto je jediné svědectví, které mohou křesťané přinést tomuto světu plnému nepokoje, boje, násilí, napětí. Toto je jediné pravé svědectví: zkušenost milosrdenství.

Je velmi zajímavé, že ministr Xavier Manueli, který měl na starosti humanitární činnost v Bosně i jinde, řekl v interview: "To, v co teď doufám, je milosrdenství."

A Jan Pavel II. nám znovu opakoval, že všechno v našem životě je zahrnuto v milosrdenství. Ano, v milosrdenství je shrnuto všechno. Proto tedy Terezčino odevzdání se Milosrdné lásce není jenom nějakou modlitbičkou mezi jinými, ale představuje vrchol jejího života. Jde o nejdůležitější úkon, jaký kdy vykonala, a měl ohromný dopad na její život. Právě tímto končí první díl jejího rukopisu (A).

"Milovaná matko, nemohu zpívat po tolika milostech se žalmistou: 'Děkujte Pánu, že je dobrotivý, navěky jeho MILOSRDENSTVÍ'? Zdá se mi, že kdyby všichni tvorové měli tytéž milosti jako já, nikdo by se Pána Boha nebál, ale že by byl šíleně milován a že žádná duše by ho nechtěla zarmoutit, ale ne ze strachu, nýbrž z lásky ..." (AS 171)

Protože milosrdenství není nějaké dobráctví, není tím řečeno, že se všecko smazává. Milosrdenství je náročné, protože chce dobro toho, koho miluje.

"Přesto chápu, že všechny duše si nemohou být podobné. Musí existovat různé druhy, aby byla zvlášť uctívána každá Boží dokonalost. Mně dal své nekonečné milosrdenství a skrze ně nazírám a uctívám ostatní božské dokonalosti! ... Tehdy se mi ukazuje, že všechny září láskou, ano zdá se mi, že i spravedlnost je oděna láskou (a snad ještě víc než která jiná vlastnost) ... Jaká sladká radost je v pomyšlení, že Pán Bůh je spravedlivý, to znamená, že bere v úvahu naše slabosti, že dokonale zná křehkost naší přirozenosti! Čeho bych se tedy měla bát? Když nekonečně spravedlivý Bůh odpustil tak dobrotivě všechny viny marnotratného syna, nemá být spravedlivý také ke mně, která 'jsem pořád s Ním'? ..." (Tamtéž.)

Pokračuje větami o tom, jak se odevzdala lásce, a uzavírá:

"Má milovaná matko, vy jste mi dovolila obětovat se takto Pánu Bohu, vy víte, jaké řeky nebo spíš oceán milostí zaplavily mou duši ... Zdá se mi, že od toho šťastného dne Láska mě proniká a obklopuje, zdá se mi, že v každém okamžiku mě tato milosrdná láska obnovuje, očišťuje mou duši a nenechává v ní ani stopu hříchu ..."

(o tom mluvil Daniel Ange a říkal: "Ano, Terezko! 'Obnovuje' – obnova ... Ano, Terezka je obnovena!) "... očisťuje mou duši a nenechává v ní ani stopu hříchu ... (...) Jak sladká je cesta lásky! ... (...) Hleďte, má milovaná matko, toto je všechno, co vám mohu říci o životě vaší malé Terezie. (...) Jak skončí tento "příběh malé bílé květinky"? (...) Nevím to," (my to víme) "ale jsem si jista, že ji stále bude doprovázet Boží milosrdenství ... (...) Navěky bude zpívat (...) stále novou píseň lásky ..." (AS 172-173.)

A to přeji nám všem: abychom s milostí Boží znovu objevili – a nejen svým rozumem –, že Otec není než milosrdná láska a že my všichni jsme osobně i jako celá církev povoláni, abychom navěky opěvovali Pánovo milosrdenství.

(Přepis přednášky z mezinárodního setkání uspořádaného Společenstvím blahoslavenství v roce 1996 v Liseux.
Přepis nahrávky simultánního překladu s použitím francouzského originálu nahrávky upravila Hermína Lachmanová.
Vyšlo v časopisu Karmel 4/1999)

Související články

Terezka a Otcovo milosrdenství (1)
Kéž bych mohla říci všem malým duším