Co mě teď někdy zdržuje, není Ježíš, jsem to já sám. Stydím se za sebe, a místo, abych se vrhl do náruče tohoto přítele, odvážím se sotva ležet mu u nohou. Často mě první hnutí táhne do jeho náručí, ale ihned se zastavím při pohledu na svou bídu a neopovážím se. Je to chyba? – řekněte mi, sestřičko. Věřím, že Boží Srdce je mnohem smutnější pro tisíce malých zbabělostí, nešetrností, které mu působí jeho přátelé, než třeba i pro těžké viny, do nichž sklouzne přirozenost. Vy mě chápete a učiníte mě velkodušným, bezúhonným vůči Ježíši.

(P. Maurice Bellière /1874-1907/, dopis Terezii od Dítěte Ježíše, KT 191, 21. července 1897)