Temnotu a suchopár smí duše považovat za šťastné znamení: za znamení, že Bůh se ji teď chystá osvobodit od ní samé: oni jí vezme její sílu. Prostřednictvím síly by toho asi mohla dosáhnout hodně, ale nikdy tak úplně, dokonale a jistě jako nyní, kdy ji Bůh bere za ruku. Vede ji jako slepce po temných cestách aniž by věděla, kam jde – a přece po cestách, jež by sama při tom nejšťastnějším putování, používajíc vlastní oči a nohy, nikdy nenalezla. Dělá přitom velké pokroky, aniž to sama tuší, ba dokonce se domnívá, že je ztracena.
(Edith Stein /1891–1942/, Kreuzeswissenschaft; 122)