Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
Víra staví naší duši před oči Krista: ubohého, poníženého ukřižovaného a na kříži dokonce opuštěného Otcem. V jeho ubohosti a opuštěnosti nachází duše zase svou vlastní ubohost a opuštěnost. Vyprahlost, nechuť a útrapy jsou »čistě duchovní kříž«, který dostává. Přijme-li jej, pak pozná, že je to měkké jho a lehké břímě. Kříž se stává holí, o niž se duše opírá na cestě vzhůru.
Když pozná, že Kristus vykonal v krajním ponížení a záhubě na kříži to největší – smíření a spojení lidstva s Bohem –, probudí se v ní porozumění pro to, že i pro ni vede zničení, »smrt kříže v živém těle, ve smyslovém stejně jako v duchovním«, ke spojení s Bohem. Jako se Ježíš ve své opuštěnosti ve smrti odevzdal do rukou neviditelného a nepochopitelného Boha, tak se duše odebere do půlnoční temnoty víry, která je jedinou cestou k nepochopitelnému Bohu.
V utrpení a umírání Kristově byly naše hříchy stráveny ohněm. Když to přijmeme ve víře a když v důvěřivé odevzdanosti přijmeme celého Krista (což však znamená, že si zvolíme cestu následování Krista a jdeme po ní), vede nás Kristus »skrze své utrpení a kříž ke slávě vzkříšení«. To je přesně to, co prožíváme při kontemplaci: procházení usmiřujícím žárem k blaženému spojení v lásce. Tím se vysvětluje dvojí povaha kontemplace. Kontemplace je smrt a zmrtvýchvstání. Po »temné noci« zazáří »živý plamen lásky«.
Svět, který vnímáme smysly, je přirozeně pevným základem, který nás nese, příbytkem, v němž se cítíme doma, příbytkem, který nás sytí a opatřuje nám vše, co potřebujeme, a který je zdrojem našich radostí a požitků. Je-li nám odnímán, nebo jsme-li nuceni jej opustit, je nám opravdu tak, jako by nám někdo bral půdu pod nohama a jako by všude kolem nás byla noc, jako bychom měli dokonce zahynout a zaniknout. Tak tomu však není. Ve skutečnosti jsme stavěni na bezpečnější cestu, ovšem na cestu temnou, která je zahalena nocí: na cestu víry.
Cesta to je, neboť vede k cíli a spojení. Je to však cesta noční, neboť ve srovnání s jasným poznáním přirozeného rozumu je víra poznání temné: seznamuje nás sice s něčím, ale není nám dáno to vidět. Proto se musí říci, že i cíl, k němuž spějeme po cestě víry, je noc: na zemi pro nás Bůh zůstává dokonce i v blaženém spojení zahalen. Náš duchovní zrak není uzpůsoben jeho příliš jasnému světlu a dívá se jakoby do noční tmy.
Avšak tak jako kosmická noc není po dobu celého svého trvání stejně temná, má i mystická noc své časové úseky a odpovídající stupně. Zapadání smyslového světa je jako rozprostírání noci, kdy ještě přetrvává soumračné světlo z denního jasu. Víra je naproti tomu půlnoční temnotou, neboť nejenže je tu vypojena smyslová činnost, ale i přirozené rozumové poznání. Když však duše nalezne Boha, pronikne do její noci zároveň už i rozbřesk nového dne věčnosti.
Převzato z knihy: Edita Steinová, Myšlenky a meditace
Vydalo: Trinitas, 2000
Vybral a upravil: Norbert Žuška, OCarm.
Související články
Kdo hledá pravdu, hledá Boha
Modlitba je Jákobův žebřík
Intelekt a intelektuálové
V Karmelitánském nakladatelství: Edith Stein