Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691)
Protože si tolik přejete, abych Vám sdělil metodu, kterou používám k dosažení života v Boží přítomnosti, nechci Vám zamlčet...
Má ctihodná matko! (1)
Protože si tolik přejete, abych Vám sdělil metodu, kterou používám k dosažení života v Boží přítomnosti, do něhož se našemu Pánu v jeho milosrdenství zalíbilo mne uvést, nechci Vám zamlčet, že na Vaše naléhání přitakávám jen velmi nerad a také jen pod podmínkou, že můj dopis nikomu neukážete. Kdybych věděl, že jej přesto někomu ukážete, nepohnulo by mne k tomu ani velké přání, které nosím v srdci s ohledem na Vaše zdokonalení (2).
Mohu Vám k tomu říci následující: poté, co jsem v mnoha knihách nalezl různé metody a způsoby, jak se cvičit v duchovním životě, aby člověk dospěl k Bohu, zdálo se mi, že jsou mé duši spíše na překážku než pomocí k dosažení toho, oč jsem usiloval a o co jsem hledal, totiž nic jiného než nějaký prostředek, s jehož pomocí bych mohl úplně náležet Bohu. To mne pohnulo k tomu, abych vše vsadil na jedinou kartu. A sice – poté, co jsem se zcela daroval Bohu jako dostiučinění za mé hříchy – jsem se z lásky k Němu zřekl všeho, co není On, a začal žít tak, jako by na světě nebylo nic jiného, než On a já. Někdy jsem se před Ním cítil jako ubohý zločinec u nohou svého soudce, jindy jsem Ho nahlížel ve svém srdci jako svého Otce, svého Boha. Zde jsem se Mu klaněl, jak často jsem jen mohl, svého ducha jsem střežil v Jeho svaté přítomnosti, a kdykoli jsem zpozoroval svou roztržitost, okamžitě jsem se opět usebral. Toto cvičení mne stálo mnoho námahy, ale nevzdával jsem to navzdory všem těžkostem, na které jsem přitom narážel, a nenechal se znechutit nebo zneklidnit, když jsem byl nechtěně roztržitý. A toto jsem během dne nedělal o nic méně často, než během dob vyhrazených pro modlitbu. Neboť vždy, v každou hodinu, v každém okamžiku, i v čase práce jsem se snažil svého ducha držet stranou všeho, co by mi mohlo znemožnit myslet na Boha.
Má ctihodná matko, od té doby, co jsem se stal řeholníkem, je toto mým každodenním cvičením. I když jsem je praktikoval jen velmi nedbale a nedokonale, přesto jsem z něj získal velký užitek. Vím dobře, že tento užitek musím připisovat milosrdenství a dobrotě Pána, protože bez Něj nezmůžeme nic – a já ještě méně než všichni ostatní. Ale když se věrně zdržujeme v Jeho přítomnosti, máme Jej stále před očima, daruje nám tento způsob nazírání svatou svobodu, s níž Jej pak budeme prosit o všechny potřebné milosti; nehledě k tomu, že nám zabrání Jej urážet a dělat něco, co by se Mu nelíbilo, přinejmenším dobrovolně. A nakonec se nám tyto úkony, když je (často) opakujeme, stanou samozřejmostí a Boží přítomnost se nám stane naprosto přirozenou. Děkujte Mu, prosím, se mnou za Jeho velkou dobrotu, kterou mi projevil, a nad níž – pro mnohé milosti, které daroval tak ubohému hříšníku – nestačím dost žasnout. Ať je za vše veleben. Amen.
V našem Pánu
Váš...
(1) Vavřincův přítel a životopisec Joseph de Beaufort vydal Vavřincovy dopisy již rok po jeho smrti. Z důvodu diskrétnosti všechna jména nahradil písmenem N. Jména adresátů jsou tedy neznámá. Tento list Vavřinec napsal nějaké řeholní sestře, datování v tomto případě chybí rovněž.
(2) Ve smyslu: s ohledem na Váš duchovní růst.
Převzato z knihy: Bruder Lorenz von der Auferstehung, Gesammelte Werke
Vydali: sr. Ancilla Karl OCD a P. Antonio Sagardoy OCD
V nakladatelství: CERF Paříž, 1991
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.
Související články
Měj za ztracený každičký den, kdy jsi nemiloval Boha
Voják, kuchař a švec bratr Vavřinec od Vzkříšení
Naše důvěra nebude nikdy dost velká
Víro, tak málo známá a ještě méně žitá!