Alžběta od Trojice (1880–1906)

V bezedné hlubině, kterou je naše vlastní nitro...

 

 

 

 

Devátý den exercicií

První rozjímání

„Bůh nás předurčil k přijetí za syny skrze Ježíše Krista, v jednotě s Ním, podle výroku své vůle, aby zazářila sláva Jeho milosti, skrze niž nás ospravedlnil ve svém milovaném Synu, v Němž máme vykoupení pro Jeho krev, odpuštění hříchů pro Jeho nesmírnou milost v Jeho moudrosti...“ (1). Duše, která se opravdu stala dcerou Boha, se podle slov apoštola Pavla nechává vést Duchem svatým: „Ti, kdo jsou v Duchu Svatém, jsou Božími dětmi“ (2). A ještě: „Nedostali jsme ducha otroctví, abychom se báli, ale ducha synovství, v němž smíme volat Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s Ním, budeme spolu s Ním účastni Boží slávy“ (3). Bůh nás stvořil ke svému obrazu a ke své podobě, abychom mohli dojít až do této propasti slávy.
„Vidíte“, říká svatý Jan, „jakou láskou nás Otec obdařil, když nám dovolil nazývat se Božími dětmi a skutečně jimi být... Od této chvíle jsme Božími dětmi a ještě nevíme, co budeme. Víme, že až přijde, budeme Mu podobní, protože Ho uvidíme takového, jaký je. A každý, kdo má v Něm tuto naději, je posvěcen, vždyť On sám je svatý“ (4).

Taková je míra svatosti Božích dětí: být svatý jako Bůh, být svatý Boží svatostí tím, že žijeme spojeni s Bohem v bezedné hlubině, kterou je naše vlastní nitro... „Duše se zdá být jistým způsobem podobná Bohu, který sice nachází zalíbení ve všem, ale nikde tolik jako sám v sobě, protože v sobě vlastní nejvyšší dobro, před nímž je vše ostatní jako nic. Tak i všechny radosti, které duše zakouší, jsou jen předchutí a pozváním nejraději vychutnávat to dobro, jež vlastní ji samu a s nímž se nemůže srovnávat nic jiného.“ „Náš Otče v nebi...“ (5). V tomto „malém nebi“, jež si vytvořil v samém středu naší duše, Ho máme hledat; a hlavně: tam máme přebývat.

Kristus jednou řekl samařské ženě, že „Otec hledá ty, kdo Ho budou opravdově ctít a klanět se Mu v Duchu a v pravdě“ (6). Dělejme radost Jeho srdci a klanějme se Mu takto. Klanějme se Mu „v Duchu“: to znamená mějme srdce a mysl upřené na Něho a ducha plného poznání Boha ve světle víry. Klanějme se Mu „v pravdě“: tedy našimi skutky, protože skrze skutky se stáváme pravdivými; tak budeme vždy dělat, co se líbí Otci, jehož dětmi jsme se stali. A konečně „klanějme se Mu v Duchu a v pravdě“: to znamená skrze Ježíše Krista a s Ježíšem Kristem, protože On sám je tím, kdo se skutečně „klaní v Duchu a v pravdě“.

Tehdy budeme Božími dětmi, na vlastní kůži poznáme pravdivost těchto Izajášových slov: „Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou“ (7). Každou svou činností Bůh jakoby naplňoval duši něžností a projevy lásky, jako matka, která k sobě pozvedá své dítě a krmí ho svým mlékem. Buďme pozorní k tajemnému hlasu našeho Otce! Říká: „Mé dítě, dej mi své srdce“ (8).

(1) Srov. Ef 1,5–8; (2) srov. Řím 8,14; (3) srov. Řím 8,15-17; (4) srov. 1 Jan 3,1–3; (5) srov. Mt 6,9; (6) srov. Jan 4,23; (7) srov. Iz 66,12; (8) srov. Př 23,26.

(Převzato z časopisu Karmel 2/2007; redakčně upraveno)

Související články

Nebe ve víře (1)
Chvála slávy
Karmelitka je Kristovou svátostí