Alžběta od Trojice (1880–1906)

Zázrak! Jeho bezmoc se proměňuje v moudrost a nedokonalost v jednání se mu stává největší rozkoší v životě.

 

 

 

Devátý den exercicií

Druhé rozjímání

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy“ (1). „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo Jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí za naše hříchy. Tak prokazuje, že je spravedlivý a ospravedlňuje ty, kdo v Něho věří“ (2) (svatý Pavel).
„Hřích je tak strašným zlem, že se člověk nesmí dopustit žádného hříchu – i kdyby jím chtěl získat jakkoli velké dobro nebo se jím chtěl vyhnout jakkoli velkému zlu.“ „A přece jsme mnoho zhřešili.“ Jak bychom neměli „padnout na kolena v adoraci, když se přece smíme nořit do propasti slitování a naše oči vidí: Bůh z nás sňal naše hříchy“ (3)? On řekl: „Vymažu všechny jejich nevěrnosti a na jejich hříchy už nevzpomenu“ (4).
„Pán chtěl ve své shovívavosti obrátit naše hříchy proti nim samým; našel způsob, jak je obrátit k našemu užitku, jak je proměnit v našich rukou v nástroj spásy. Ať to však nijak nezmenšuje ani naši ošklivost nad hříchem ani naši bolest z toho, že jsme hřešili. Nicméně platí, že naše hříchy se nám staly pramenem pokory“ (5).

Když duše „ve svém nitru s očima planoucíma láskou pohlíží na nesmírnou Boží velikost, na Jeho věrnost, na důkazy Jeho lásky, na Jeho dobrodiní, která nemohou nic přidat k Jeho blaženosti; a když se pak dívá na sebe a spatřuje svou zlobu vůči tak nesmírnému Pánu, vrací se do vlastního nitra s takovým pohrdáním vůči sobě, že neví, jak vydržet takovou ošklivost“ (6). To „nejlepší, co ještě může udělat, je stěžovat si u Boha, svého Přítele, že ji – i když sebou tak pohrdá – neponížil tolik, jak si přála. Odevzdává se do Boží vůle a ve vnitřním sebezapření nachází pravý, nepřekonatelný a dokonalý pokoj, který nemůže narušit naprosto nic. Vrhla se totiž do takových hlubin, kde ji nikdo nebude hledat“ (7).

„Kdyby mě někdo ujišťoval, že už nalezl nejhlubší hlubinu, tedy že se ponořil až na dno pokory, nevyvracel bych mu to. Nicméně zdá se mi, že být ponořen až na dno pokory znamená být ponořen do Boha, neboť Bůh je nejhlubší Hlubina. A proto pokora – stejně jako láska – může vždycky ještě růst“ (8). „Protože pokorná bytost je nádobou, které je třeba; nádobou, která může pojmout milost, když ji do ní Bůh chce vlít: buďme pokorní“ (9). „Pro pokorného člověka není Bůh nikdy dost vyvýšen a on sám není nikdy dost umenšen. Ale právě zde se děje zázrak! Jeho bezmoc se proměňuje v moudrost a nedokonalost v jednání, jež je v jeho očích vždy nedostatečné, se mu stává největší rozkoší v životě. Kdo je v nitru pokorný, nepotřebuje příliš mnoho slov, aby byl poučen; Bůh mu sděluje víc, než ho může naučit druhý člověk; tak je to s Božími učedníky“ (10).

(1) Ef 2,4n; (2) srov. Řím 3,23–26; (3) Ruysbroek († 1381); (4) srov. Iz 43,25; (5–10) Ruysbroek.

Převzato z knihy: Elisabeth von der Dreifaltigkeit, Der Himmel ist in mir
Editor: Sr. Ancilla Karl OCD, P. Antonio Sagardoy OCD
Nakladatelství: Christliche Innerlichkeit, 1994
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Související články

Nebe ve víře (1)
Chvála slávy
Karmelitka je Kristovou svátostí