Možná Bůh chce, abych teď tvrdě pracoval...Wilfrid Stinissen (1927-2013)

Žít v přítomném okamžiku znamená radikální způsob umírání sobě. Je to přirozená podoba askeze, kterou máme kdykoli po ruce, protože je to vlastní rozměr života.

Nebereme-li vážně daný okamžik a úkol, který přináší, chráníme své sobecké „já". To myslí na budoucí výsledky: na peníze, postavení, úspěch a slávu, prozrazuje strach, že něco z minulosti bude mít v budoucnosti nepříjemné následky. Takové sobectví ale nebude moci vůbec vzniknout, budeme-li žít v přítomnosti.

Žijeme-li v přítomnosti, žijeme tajemným, ale přitom velice skutečným způsobem v meditaci. Všimneme si toho (tehdy), když se po skončení práce vracíme k meditaci a zůstáváme stále v přítomném okamžiku: nevracíme se k něčemu, co bychom během práce opustili, neboť meditace probíhala po celý čas, jen se do ní znovu vědomě noříme. Kdo nastupuje cestu života v přítomném okamžiku, vnímá, že se tento okamžik začíná postupně otvírat, a ukazuje se, že je naplněn Bohem.

„Bez přestání se modlete", píše svatý Pavel (1 Sol 5,17). Ruský poutník, který zaslechl apoštolovu výzvu, se vydal hledat svatého starce. Když ho našel, starec ho naučil modlit se Modlitbu Ježíšovu. Poutník si to mohl dovolit, protože neměl nic jiného na práci než putovat krajem křížem krážem. Ale ani Modlitba Ježíšova neřeší beze zbytku problém člověka, který je povolán k práci. Nelze neustále opakovat Modlitbu Ježíšovu, když člověk například učí děti ve škole. K prohloubení modlitby ostatně existuje snazší cesta, která je dostupná všem a nebrání nám v práci.

Je to naprostá otevřenost pro přítomný okamžik u vědomí, že jej přijímáme z Božích rukou jako dar. V momentě, kdy se beze zbytku odevzdáme Otci jako Ježíš, stává se náš život modlitbou. Modlitba je stav naprosté odevzdanosti Bohu. Zbytečně často se nám zdá, že modlit se znamená myslet na Boha. Ve skutečnosti spočívá zmíněná odevzdanost na hlubším základě – na touze dělat přesně to, co chce Bůh, stát se jeho nástrojem, a nic víc. Možná si Bůh vůbec nepřeje, abych na něho v tuto chvíli myslel, možná chce, abych teď tvrdě pracoval. Budu tedy pracovat. Zpočátku se mi může zdát, že odcházím od Boha kvůli práci, ale ve skutečnosti jsem s ním díky práci hlouběji sjednocen, než kdybych ji nechal být a běžel do kostela.

Ti, kteří jednoho dne odhalí krásu modlitby, si začínají naříkat, že na ni nemají ještě víc času. Chtěli by se modlit bez ustání, což pro ně znamená neustále myslet jen na Boha. Kladou ale přehnaný důraz na myšlení, hledají stav vědomí. Jenže stav vědomí není tak důležitý, jak by se zdálo. Budeme to moci pochopit, vzpomeneme-li si na konečné sjednocení s Bohem, které nazývá svatá Terezie od Ježíše duchovním sňatkem. V tomto stavu je s ním člověk pořád sjednocen, dnem i nocí, ale toto sjednocení si nemusí uvědomovat po celý čas. Může se stát, že náročná práce pohltí všechny jeho myšlenky, postačí však kratičká přestávka v práci a sjednocení se v mysli spontánně objeví.

Pokrok v meditaci můžeme poznat mimo jiné i podle toho, že si přestáváme stěžovat na nedostatek času. Stáváme se stále přizpůsobivějšími, pružnějšími nástroji v Božích rukou, protože Bohu v každém okamžiku říkáme své „ano"... Chceme-li celý svůj život prožívat jako meditaci, musíme žít v přítomnosti. V ní, v obyčejných každodenních záležitostech můžeme objevit přítomnost Boha. V přítomném okamžiku existuje jistá „reálná přítomnost" (1). Bůh je v ní skutečně přítomen a pouze tam se ho můžeme dotknout.

(1) Autor zde užívá termín „reálná přítomnost" analogicky k eucharistické reálné přítomnosti Kristova těla a krve ve způsobách chleba a vína.

Převzato z knihy:Křesťanská hlubinná meditace
Autor:Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo:KNA

Související články

Kdo pohrdá okamžikem, nikdy nedospěje k plnosti života
Dlíme na modlitbách dočista bezmocní
Dříve jsme degradovali Boha na předmět požitku
Modlíme se kvůli sobě samým či kvůli Bohu