KARMEL

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Nelze žít v přítomném okamžiku bez soustředění a pozornosti. Jde o to, abychom chodili po této zemi bděle. Měli bychom se naplno pustit do toho, co chceme dělat, a nepřipustit plýtvání silami. Být Bohu zcela k dispozici jako Maria: „Jsem služebnice Páně.“

Bůh nám teď dává za úkol něco vykonat a my to máme vykonat tak dobře, jak je v našich silách. Ať děláme jakoukoli práci, je to činnost svatá a máme ji konat pečlivě a s úctou. Je to svatá liturgie, jíž jsme my sami.

Dokázali bychom si představit, že by Ježíš své tesařské řemeslo konal nedbale? Nebo že by jeho práce byla poznamenaná nervozitou a ukvapeností? Nebo že by si snad při hoblování prken četl Bibli a byl tak ponořený do modlitby, že by práci konal špatně a že by to po něm svatý Josef musel opravovat? Můžeme věřit, že Ježíš pracoval v dílně s plným nasazením. Nebyla to pro něho jen činnost, jíž vyplňoval čas, nebo jen čekání na jeho kazatelské poslání. Práci svých rukou se věnoval stejně vážně, jako později uzdravoval nemocné. Věděl, že jeho Otec pracuje a že on má pracovat s ním – ne proto, aby se pletl do stvořitelského díla, ale aby se Otci odevzdal jako vhodný nástroj: „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný“ (Jan 5,17). A s jakou láskou připravovala Maria pro Ježíše a Josefa jídlo!

Existuje nepravá spiritualita – a do jisté míry se týká každého z nás –, která rozděluje život na svatý a profánní: modlitba nebo chození na mši je něco posvátného, ale uvařit večeři, uklidit nebo se postarat o tělesnou hygienu je nutně světské... Nikoli, ve skutečnosti je úplně všechno sacrum. Všechno se začleňuje do posvátné liturgie, kterou konáme od rána do večera a od večera do rána. Ano, dokonce i spánek je svatou činností, a proto byl začleněn do modlitby: „usínám klidně, sotva si lehnu“ (Žl 4,9).

Ale není také mnoho činností, které nevyžadují naši pozornost a které konáme automaticky? Jíme, myjeme se, chodíme...? Není lepší zapomenout na to, že je konáme a místo toho raději myslet na Boha? I to je samozřejmě možné a je to mnohem užitečnější, než když při práci svou fantazií kdesi bloumáme a dovolujeme myšlenkám rozbíhat se bezcílně na všechny strany. Je tu ale ještě jiná možnost, která v dlouhodobější perspektivě vede do větší hloubky, protože s sebou nenese riziko, že mezi prací a modlitbou vznikne propast. Spočívá mimo jiné v zásadě „dělej to, co děláš“, ovšem en profondeur (do hloubky).

V tom, co děláme, hledáme tedy hlubší dimenze. Vždyť všechno je svátostí a symbolem. Evangelia nám ukazují, jak se Ježíš ve styku s věcmi a událostmi díval na všechno v širších souvislostech. Jako je on sám svátostí Otce a zjevuje ho, tak jsou hmotné věci svátostí Ježíše: zviditelňují jeho život a lásku. Když jeho pohled utkví na ptáku, který shromažďuje pod křídly svá mláďata, poznává v tom svou lásku a připomíná si tím, že přišel, aby shromáždil v jedno to, co bylo rozptýleno (srov. Mt 23,37). Když při putování po Galileji uviděl dozrávající pšeničné pole, nemusel odvracet pohled, aby mohl myslet na Boha. Vždyť obilí samo zjevuje Boží lásku, kterou přišel zvěstovat a ukazovat: když pšeničné zrnko odumře, vydá hojné plody (srov. Jan 12,24). Nejde jen o příměry typické pro básníky a snílky. Ježíš směřuje k samé podstatě skutečnosti.

Žijeme-li také tímto způsobem, nedochází k rozporům mezi prací a myšlenkami na Boha. Dospíváme do hloubky smyslu práce a jsme v Bohu.

Převzato z knihy: Křesťanská hlubinná meditace
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA

Související články

Odevzdáme-li se, náš život se stane modlitbou
Kdo pohrdá okamžikem, nikdy nedospěje k plnosti života
Modlíme se kvůli sobě samým či kvůli Bohu