Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Mohli bychom si myslet, že budeme-li ustavičně plnit Boží vůlí, ze života se stane nesmírná nuda...
zvláště když Boží vůle zasahuje všechny detaily života. Nikdy už nesmět dělat, co sami chceme! Přitom však přesně to, co si přejeme, je naslouchat Bohu a poslouchat ho. Objasní se nám to, naučíme-li se rozlišovat mezi povrchní a hlubokou vůlí v člověku. Často ztotožňujeme lidskou vůli s tím, co je výlučně jen jeho vůlí povrchní. Povrchní vůle je ta, která obvykle stojí ve službách egoismu. Popřává sluchu všem vzájemně si odporujícím popudům, dává se vést proslulou dvojicí: „mám rád – nemám rád“. To ona je poslušná toho rozumu, který sobecky hledá zisk a prospěch. Hluboká vůle naopak stojí ve službách lásky. Hluboká vůle odpovídá naší vrozené touze po Bohu. Hluboká vůle „si přeje“ Boha, proudí mu vstříc a nachází v něm uspokojení.
Když má naše povrchní vůle možnost se vyžít, když si dělá, co chce, můžeme ovšem získat zdání svobody. Tato svoboda však sdílí povrchnost vůle a zaslouží si spíše označení „otroctví“, protože zablokovává hlubokou svobodu. Povrchní a hluboká vůle míří proti sobě. „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad (Gal 5,17). Jakmile se snažíme žít na úrovni hluboké vůle, pochopíme, že teprve teď jsme doopravdy svobodní, a co bychom ztratili, kdyby nás i nadále dirigovala vůle povrchní.
Svoboda a poslušnost si tedy navzájem neodporují. Svoboda je opravdová, když nám dává možnost naslouchat Bohu a stavět se kladně k jeho vůli. „Svoboda je stav, kdy srdce již není ničím vázáno, nýbrž může sledovat Boží vůli“ (František Saleský). Svoboda je možnost konečně dělat to, k čemu jsme stvořeni, být spojeni se svou pravou bytostí a v ní zapustit kořeny. Je to otázka bytí či nebytí. „To be or not to be, that is the question.“ Jsi-li stvořen jako proud, který směřuje k Bohu, buď tedy proudem. Jsi-li stvořen v podobě ucha („protesals mi uši“ Ž 40,7), buď uchem. Být něčím jiným, než čím jsi, tě nutně odvádí od svobody do určité schizofrenie. Apoštol Pavel rád hovoří o svobodě, k níž nás osvobodil Kristus, svobodě, která spočívá v tom, že jsme se stali Božími služebníky (Řím 6,22).
Mezi pravou svobodou člověka a svobodou Boží vládne nádherná harmonie. Kdo je svobodný (nikoli spoutaný), dává Bohu svobodu, aby činil, co chce. Jsi-li sám osvobozen od všech brzd a zablokování, má i Bůh svobodu naplnit tě tím, čím chce. Na co dlouho čekal, se konečně může stát skutečností. Jakmile jsou přestřižena všechna vlákna, která tě poutala k předmětům, může tě Bůh vést k cíli svým vlastním božským tempem. Nebo obrazem Jana od Kříže: Když se otevřou všechny okenice a roztáhnou všechny záclony, může sluneční svit proudit do komnaty srdce a zplna ji prozářit.
Převzato z knihy: Otče, odevzdávám se ti
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA
Související články
Kde je láska, tam je dávání
Dělej to, co děláš!
Odevzdáme-li se, náš život se stane modlitbou