Marie Petyt (1623–1677)

Dlouhou dobu jsem se cítila sevřena omezeností mé přirozenosti, jako bych byla spoutána, s roubíkem v ústech a přikována železnými řetězy v úzkém temném vězení...

aniž bych mohla pohnout svými vnitřními mohutnostmi a nasměrovat je k Bohu nebo je zaměstnat něčím dobrým: modlitba a všechna duchovní cvičení se mi tak příčily, že mi z nich bylo zle, ano, že jsem se hrozila hodin, kdy jsem se měla modlit...

Strávit jen jedinou hodinu v modlitbě bylo pro mne trýzní, neboť mi bylo, jako bych musela plavat proti proudu. Často jsem své myšlenky nemohla usebrat a zabývat se Bohem, dokonce ani na dobu trvání poloviny Zdrávas Maria. Zdálo se, že mezi mnou a Bohem se tyčí železná zeď. Cítila jsem se – zvláště během modlitby – tak daleko od svého Milovaného, tak mu odcizená, jako by byl ode mne vzdálen tisíc mil; tím chci říci: tak jsem to prožívala pocitově, neboť má vůle mu nebyla odcizená nikdy.

Ať jsem se při modlitbě namáhala jakkoli, abych se během ní soustředila na Boha, bylo to nadarmo...

Nevím, jak pak trávím čas modlitby. Bohem se nezabývám, ale nerozptyluji se ani jinými věcmi. Zdá se, že myšlenky nezůstávají upoutány k ničemu, protože to vypadá, jako by ve mně nebyl žádný život, žádné lnutí, žádná touha po Bohu nebo po tvorech. A vůči sobě mám odpor a nechuť a stěží se dovedu trpělivě snést.

Pak se stala modlitba jistým způsobem nadpřirozenou; povětšinou probíhala v niterném tichu a spočívání v Bohu, inspirována obnaženou živou vírou v Boží přítomnost. Odpadlo všechno hrubé snažení a mnohost vnitřních mohutností a zůstal ve mně jen prostý pohled víry a rovněž prostý a sladký láskyplný příklon k Bohu.

Každé jiné vlastní zaměstnání mne velmi nudilo a unavovalo, jako by nebylo dobré k ničemu jinému, než aby narušovalo vnitřní pokoj, zatemňovalo jasnost niterného světla, vyvádělo ducha z vnitřní prostoty do napětí a mnohosti, které mu škodí.

Když se nabídla příležitost cvičit se v niterných úkonech ctností, dělala jsem to – jak jsem jen dokázala – ve velkém ztišení a prostotě, abych lépe uchovala ducha v jeho pročištěnosti a vyzrálosti, odděleného od smyslových a pocitových vlivů. Velmi jsem se pak snažila ho takto uchovávat, když mi Boží milost odkryla tuto vyzrálost a protříbení. Božské světlo bylo totiž zprvu docela malé, jako ranní úsvit, jehož světlo postupně sílí.

Převzato z knihy: Leben aus dem Nichts
Autor: Maria Petyt
Vydal: Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach, 1995
Vybral a přeložil: Norbert Žuška, OCarm.

Související články:

‚Slupky‘ mého štěstí
Život z vlastní nicoty a z hlubokého sjednocení s Bohem
Jeden den jako královna... druhý jako žebračka

Michael od sv. Augustina: Všude nacházím svého Milovaného