Nevím, co se se mnou děje. Mám tak obrovský vnitřní smutek, že se cítím izolována od celého světa. Všechno se mi hnusí a všechno mě unavuje. Ale včera konečně, Bohu díky, jsem mohla meditovat a cítit zbožnost a lásku – to, co mi už určitou dobu Pán nedal ani při svatém přijímání. Tyto dva měsíce utrpení se staly dvěma měsíci nebe… Obětovala jsem vše Ježíši a prosila jsem ho, aby mi daroval svůj kříž… Předsevzala jsem si, že navenek budu žít co nejradostněji.

(sv. Terezie z Los Andes, 1900–1920, Deník 33, dne 13. září roku 1917)