Rozumíme-li správně eschatologickým textům Písma, budou důvěra a statečnost vůbec charakteristickými vlastnostmi křesťanů poslední doby. Vliv křesťanského kulturního prostředí a tradice ztratí na síle. To vše bude patřit k onomu nebezpečí pohoršení, o němž se v Písmě říká, že by „uvedlo v blud, kdyby bylo možno, i vyvolené“ (Mt 24,24).

Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24,12). Lidé ji nebudou chápat, ani jí nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč“. Možná, že nabude takové hloubky vroucnosti a vzájemného porozumění, jaké tu ještě nebylo. Že v ní bude něco z toho, co je obsaženo v klíčových slovech Ježíšova poselství o prozřetelnosti: že se kolem člověka, který bude hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno promění (Mt 6,33).

Tento eschatologický ráz se, jak se zdá, výrazně projeví v náboženských postojích nadcházející doby. Tím nemá být hlásána nějaká laciná apokalyptika. Nikdo nemá právo říci, že přichází konec, když Kristus sám prohlásil, že o tom ví jen Otec sám (Mt 24,36). Když tedy zde mluvíme o blízkosti konce, není tím míněn konec ve smyslu časovém, nýbrž kvalitativním: že se naše existence blíží absolutnímu rozhodnutí a jeho důsledkům, nejvyšším možnostem i krajnímu ohrožení.

(Romano Guardini, závěr přednášek v zimním semestru 1947/48 na universitě v Tübingen, knižně 195o pod názvem Konec novověku)