Stav své duše neumím definovat: jeden den temnoty a roztržitost, přestože vůle chce milovat našeho Pána, a to, že ho nemiluji a nemohu ho vidět, mi působí velkou bolest. Nejsem pak s to zadržet slzy, protože volám svého Ježíše s opravdovou úzkostí. Druhý den se naopak mohu usebrat ve víře, ale necítím nic, mohu pouze rozjímat. Do těchto temnot vstupuje trochu světla, což zvyšuje mé utrpení. Vnímám i svou bídu a nestálost, nenávidím sebe sama a zdá se mi, že mě nikdo nemiluje, a to mi působí utrpení, protože nenacházím pokoj a útěchu ani u Boha ani u lidí. Vidím nesmírnou Boží láska a cítím se neschopná ho milovat. …
Modlete se za svou hříšnici. A když Ježíš ve své svaté Oběti umírá ve vašich rukou, proste ho, abych i já zemřela lidem a sama sobě, aby ve mně žil On.

(sv. Terezie z Los Andes, dopis otci Blanchovi, listopad 1919)