„Dobrý boj jsem bojoval,“ říká Pavel svému nejmilejšímu žáku Timotejovi tváří v tvář smrti, když se retrospektivně dívá na stezku svého života. Z takových slov vyplývá, že se Pavel rád nechal označovat za bojovníka, člověka činu, ano, za bojovnou povahu. … (Boj svatého Pavla nebyl bojem nějakého kariéristy, mocnáře, a už vůbec ne nějakého vládce či dobyvatele. Byl to boj, jak jej líčí Terezie z Avily: svá slova „Bůh chce a miluje srdnaté duše“ vysvětluje následující větou: „To první, co Pán působí na svých přátelích, když zeslábnou, je to, že jim dodává odvahu a odnímá strach z utrpení“.)

Právě to, že se Pavel vydával všanc, nešetřil se, vystavoval se ranám a nechal se stravovat pro evangelium, jej činilo věrohodným. Z jeho listů víme, že byl všechno jiné, jen ne velký řečník. „Když je tady, je to ubožák a jeho řeč nestojí za nic“ (2 Kor 10,10), říkali o něm jeho odpůrci. Pavel nepůsobil skrze brilantní rétoriku a rafinované strategie, ale tím, že pro své poselství nasazoval a vydával sebe sama. Rovněž v dnešní době může církev přesvědčit lidi potud, pokud jsou zvěstovatelé ochotní nechat se zranit. Kde schází ochota k utrpení, tam schází rozhodující zkouška pravdy, na niž je církev odkázána. Její boj může být vždy jen bojem těch, kteří jsou ochotni se vydávat – je to boj mučedníků.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace o svátku Obrácení svatého apoštola Pavla)