KARMEL

Bože, klečíme před Tebou ve své bídě, neboť Ty bys mohl všechno zachvátit. Bože, klečíme před Tebou ve své samotě, neboť Ty bys z nás mohl beze zbytku učinit poušť.
Bože, klečíme před Tebou ve své opuštěnosti a ztracenosti, neboť Ty bys nás mohl zanechat úplně samotné bez jakékoliv pomoci, bez jakékoliv útěchy, bez jakékoliv záruky, bez jediného práva.
Avšak, Bože, právě proto klečíme v nepopsatelné naději své bídy, v nepopsatelné naději své samoty, v nepopsatelné naději své ztracenosti. Neboť Ty jsi to předpověděl a Tvé slovo je pravdou: Ty sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v bídě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v samotě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný ve ztracenosti! Ty sám bys nás chtěl obejmout v bídě, samotě, ztracenosti. Ty sám bys z nás chtěl vytvořit své Tělo, svůj chrám, své město, svůj národ, svůj svět uprostřed bídy, uprostřed samoty, uprostřed ztracenosti! (…)
Bože, chtěli bychom se stát svatým Adventem Tvého příchodu, … ve Tvé lásce, která vše může, která vše dokáže, která vše daruje.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 20; v době 2. světové války)